FLOCK OF DIMES: Head of Roses

Sub Pop/PIAS, 2021, 40:44

Zrovna se to tak nešťastně sešlo. V době, kdy se Jenn Wasner potýkala s partnerskou krizí, zaskočila celý svět koronavirová krize. Muzikantka, která byla zvyklá řešit samotu prací s Andy Stackem v rámci společné kapely Wye Oak, případně jí nebylo proti mysli přidat se jako koncertní spolupracovník k Justinu Vernonovi a jeho kapele Bon Iver.

Jenže ani jedna z těchto možností vloni na jaře nepřicházela v úvahu, a tak Jenn podruhé zatáhla za záchrannou brzdu jménem Flock Of Dimes. Když se před pěti roky poprvé přihlásila se svým sólovým projektem, měla nutkavou potřebu dokázat sobě i svému okolí, že je schopná zvládnout proces alba od A do Z. Když se v loňském roce podruhé uchylovala k sólové práci, chtěla ze sebe dostat myšlenky, které s ní neodbytně cloumaly. „Jak se cítí ten, kdo někomu srdce láme a na druhé straně někdo, komu je ve stejný moment zlomeno?“ ptá se opakovaně Wasner na Head Of Roses. Autorka k tématu nepřistupuje jako zlomená osobnost nebo sopka dštící žhavou lávu. Díky odstupu se ve skladbách zrcadlí témata odpovědnosti nebo odpuštění. Výraznou osobností, která spoluurčila výsledný ráz kolekce, byl Nick Sanborn, polovina elektropopových Sylvan Esso.

Není divu, že hned úvodní 2 Heads Jennin hlas balí do jemných syntetických peřin. Podobný kousek zopakuje dvojice ještě v hybnější Two nebo zasněné One More Hour. Jinak se tým ale drží akustických nástrojů, přičemž pouze výjimečně má potřebu (střídmě) rockově tlačit na pilu. Zvlášť druhá polovina alba je často pouze dialogem hlasu (někdy studiově násobeného) a jednoho nástroje. „Myslím, že jsem konečně ve své kariéře dosáhla bodu, kdy se cítím dost pohodlně sama se sebou. Po letech jsem schopna se uvolnit do určité jednoduchosti nebo přímočarosti, se kterou jsem předtím nikdy nebyla spokojená,“ myslí si Jenn Wasner. Ze suverénní podoby její letošní sólovky jí musíme dát za pravdu.

 

Přidat komentář