FLORE LAURENTIENNE: Vol. III

Kanadský skladatel Mathieu David Gagnon má rád napětí mezi řádem a volností. V rozhovoru před letošním pražským koncertem mi připomínal, že jej k objevování kontrapunktu přivedl Bach, zatímco cit pro prostor si odnesl z progresivního rocku a později jej oslovil minimalismus Philipa Glasse, Stevea Reicha či Terryho Rileyho. Flore Laurentienne z těchto zdánlivě vzdálených světů už od debutu staví vlastní jazyk, v němž se smyčce a analogové syntezátory nepřetlačují o pozornost, ale průběžně si vyměňují role. Volume III uzavírá číslovanou trilogii, započatou v roce 2019, ale rozhodně nepůsobí jako tečka. Po syntezátorově vyhraněnější odbočce 8 tableaux se Gagnon vrací k důvěrně známému spojení akustických a elektronických barev, jen je znovu přeskupuje. Sám už na jaře upozorňoval, že tentokrát dostanou výraznější prostor harfa a bicí; ještě důležitější ovšem je, že většina skladeb před nahráváním dozrávala s ansámblem při rezidencích a na pódiu. Hudba proto působí méně jako precizně sestavený model a více jako organismus, který dýchá podle hráčů. Úvodní Fleurs rozvine smyčcovou lehkost nad jemně třpytivou elektronikou, ale už Régate ukazuje, jak rafinovaně Gagnon pracuje s pohybem: syntezátorové ostinato a smyčce se chvíli stíhají, chvíli rozcházejí a znovu se potkávají. Dvojice Fleuve VII a Fleuve VIII pokračuje v motivu řeky svatého Vavřince, jednou s klavírem a pozvolným rozedníváním, podruhé z výrazně elektroničtější perspektivy. Největší posun přináší závěrečná (À travers les) Chablis, kde razantní perkuse uvolní dosud pevnější architekturu a otevřou hudbu téměř freejazzové rozjařenosti. Gagnon v našem rozhovoru zdůrazňoval, že hudba má být „jako člověk, ne jako stroj“. Volume III je úspěšným naplněním téhle myšlenky. A protože její poslední minuty spíš otevírají dveře, než zavírají cyklus, je konec trilogie spolu s výborným koncertem v rámci festivalu Spectaculare spíše příslibem dalšího unikátního pohybu.