FRANCES CHANG: been thinking bout confession

Frances Chang se k výrazněji písničkovému projevu dostala poměrně oklikou. Po působení v artpunkových Giant Peach, experimentálních internetových nahrávkách pod různými jmény a soundtrackové práci vydala pod vlastním jménem nejprve desku support your local nihilist a před dvěma lety následoval pokračovatel Psychedelic Anxiety. Už tam brooklynská hudebnice ukázala zálibu v rozbíjení běžných písňových konstrukcí. Na třetí album been thinking bout confession ale vstoupila jinými dveřmi. Odložila svou obvyklou kytaru a většinu materiálu napsala na sto let starém klavíru. Výsledkem ovšem není návrat k tradičnímu písničkářství. Klavírní kostru Chang obaluje smyčci, bicími automaty, elektronikou, ruchy a drobnými studiovými poruchami, které jako by nahrávku neustále vychylovaly z rovnováhy. V nádherné I can feel the waves se křehká melodie potkává se smyčci a nejistě klopýtajícím beatem, singlová Is affect real? S výraznými smyčci pak dobře ukazuje druhou tvář alba – jeho téměř barokní rozmáchlost, která se ovšem nikdy úplně nevzdá domácí, lehce neučesané intimity. A právě v ní je Frances nejsilnější. Hlas je často nahraný nepříjemně blízko, jako by posluchač místo hotových písní odposlouchával autorčin vnitřní monolog. Texty krouží kolem partnerské blízkosti, sebepochybností, identity i snahy vůbec rozpoznat, co z prožívaného je skutečné a co pouze projekce. V Auratones of Desire stačí zahlédnutí člověka podobného někomu z minulosti k rozpoutání celého emočního řetězce, zatímco závěrečná Honestly působí jako vyčerpání po předchozích čtyřiceti minutách neustálého sebepozorování. Chang přitom dokáže být současně něžná i znepokojivá, melodická i záměrně avantgardně rafinovaná. Been thinking bout confession tak není zpovědí, která přináší úlevu. Spíš zachycuje okamžik, kdy člověk začne pochybovat i o odpovědích, které si právě sám dal. A právě tahle permanentní vratkost dělá z třetí desky Frances Chang její zatím nejpůsobivější nahrávku.