Osudový leden Mirky Křivánkové. Od 18. do 21. ledna letošního roku vyprávěla posluchačům stanice Vltava téměř dvě a půl hodiny o výhrách i peripetiích svého života. 26. ledna si stačila ještě připomenout své šedesáté sedmé narozeniny a čtyři dny poté, 30. ledna, už kulturní zprávy hudebnímu publiku oznamovaly její úmrtí.
Mirka Křivánková patří k talentům, které doplatily na to, že intenzivní část své kariéry prožily za minulého režimu. Jinak bychom se teď probírali hromadou jejích nahrávek v nejrůznějších obsazeních; byla po celou kariéru obklopena nejzajímavějšími muzikanty domácí scény. Patřila jazzu, jak sama často zdůrazňovala free jazzu, improvizaci. Scatový zpěv, který charakterizuje nejjazzovější projev vokalistů, povýšila na vyšší stupeň – jako vlastní, svébytný hudební nástroj, schopný samostatně určovat vývoj skladby, směr improvizace. Umožňoval jí to rozsáhlý hlasový rejstřík od tenorových hloubek až po sopránové zvuky na pomezí slyšitelnosti. Na utváření její spontánní improvizace určitě mělo vliv její výtvarné cítění – studovala grafiku, modelovala, vyznala se v dějinách umění.
Když mi někdy na přelomu století zatelefonovala, neboť jsem se o ní zmínil pochvalně v nějakém článku, bylo to jako hlas z minulosti, který oživil vzpomínky na dávné první setkání. Stala se tehdy, v roce 1975, největším překvapením a jasnou hvězdou 2. Pražských jazzových dnů Jazzové sekce. Tehdy byla vokalistkou brněnské skupiny Ch.A.S.A., jejíž koncert byl součástí Jazzrockové dílny v Lucerně. V recenzi Bulletinu Jazz 13/1975 stálo, že „projev Chasy byl ze všech zúčastněných na Jazzrockové dílně nejjazzovější, přesto ustoupil před fantastickou vokalízou Mirky Křivánkové – moravské Flory Purim“. Jako vzpomínka na tento zážitek nám zůstává jediná skladba ze stejnojmenného kompilačního alba Pantonu – Chasablanca baskytaristy kapely Ivo Albrechta.
V době, kdy mi telefonovávala, nebyla na tom zdravotně dobře. I když jsem u ní doma na Žižkově doufal, že by z mých návštěv mohl vzniknout zveřejnitelný rozhovor, Mirce šlo spíše o to, svěřovat se se svými zklamáními – vnímala moc dobře, že úspěšnost její kariéry není doceněna, že odchází do zapomnění. Vždyť minulá éra ji zaznamenala významně jen na albu s Jiřím Stivínem (Zrcadlení) a na EP desce s Ornisem v řadě Mini Jazz Klub Pantonu! Věděla, což ji deptalo, že s tím souvisí i její zdravotní stav, který ji neumožňuje být součástí denního pulzu hudebního života u nás. Přesto vznikla v roce 2004 ještě jedna její mimořádná nahrávka zrozená z čiré improvizace: Free Flying s příležitostným kvintetem s americkým kytaristou Garym Lucasem, Zdeňkem „Sarkou“ Dvořákem na housle, Richardem Maderem na basu a klavír, Vratislavem Brabencem na saxofon a Tomášem Reindlem na bicí a perkuse.
Mirka Křivánková vzešla ze sytého brněnského jazzového prostředí jako amatérka, kterou na českou scénu vynesla generace jazzrocku, aby zakrátko stála po boku vůdčím osobnostem naší jazzové scény. Ještě po Jazzrockové dílně, hned další den Pražských jazzových dnů, si ji jako hosta na závěr přizvali na pódium Rudolf Dašek s Jiřím Stivínem, ve své době nejprogresivnější formace charakterizovaná volnou improvizací plné energie – přesně to, co v sobě také měla Mirka.
S Jazzovou sekcí přišla ještě jednou do styku; s formací Duobrno (takto si přáli jméno psát), s kytaristy Jiřím Adamem a Milanem Kašubou, přijela zahrát 30. září 1977 do Karlínské Besedy, kde byl otevřen jednou týdně fungující jazzklub Jazzové sekce. Koncert se však neuskutečnil, protože jej přišla zatrhnout Státní bezpečnost v doprovodu uniforem, a klub po necelém měsíci skončil. Za pár měsíců se z Duobrna stal Ornis (rozšířený o houslistu Jana Beránka) a ještě v listopadu 1977 si zahrál na 13. Slánských jazzových dnech.
Bývala hostem všech domácích jazzových festivalů. Na počátku osmdesátých let začala její trvalejší spolupráce se Stivínem. Přes spolupráci s Emilem Viklickým v půli osmdesátých let se později dostala také ke zpívání s finským progresivitou na pomezí soudobé hudby a free jazzu Jarmem Sermilou. V triu se stali účastníky 1. Free Jazz Festivalu 2006 v Praze. Její hlas zněl z inscenací scény Činoherního klubu v Praze, Brněnského státního divadla, ze Šaldova divadla v Liberci nebo z některých filmů. Zajímavé bylo sexteto Mandala se třemi dechy – s trubkou, saxofonem a flétnou (M. Gera, F. Kop, J. Šolc). Účinkovala s Kratochvílovým Jazz Q, s Pražským Big Bandem druhé generace – New Prague Big Bandem; s ním zpívala například na festivalu Jazz Praha ´83, pořádaném premiérově Českou jazzovou společností. Zpívala s Janou Koubkovou a zářila na jí pořádaných festivalech Vokalíza, kde sbírala jedno ocenění za druhým. Nejvíce prostoru k improvizaci však má v komorních sestavách – v duu či triu s kytaristou Zdeňkem Hráškem, a hlavně, dokonalé srozumění s kytaristou Zdeňkem „Sarkou“ Dvořákem, s nímž se představila také na akci Jazz Praha ´85 v Lucerně. Část tohoto vystoupení je naštěstí zachycena na jedné straně společného Mirčina alba s Janou Koubkovou Jazz Praha Live (1986). Téhož roku se podařilo tomuto duu vydat také EP v řadě Mini Jazz Klub.
Prvních třicet let kariéry naší nejznamenitější jazzové vokalistky posledního čtvrtstoletí dvacátého věku, zaznamenaných pouze jednou skladbou na Jazzrockové dílně, dvěma EP deskami, polovinou živého alba a jedním LP se Stivínem, patří k ostudným zářezům nekulturnosti režimu normalizace. Teprve nyní a pomalu začínají vycházet dávné rozhlasové nahrávky Ch.A.S.A. live 1975 (2018), připravují se rozhlasové nahrávky Ornis (snad už letos) – obojí Indies Happy Trails ve spolupráci s brněnským rozhlasovým studiem a jeho archivem, reedice Zrcadlení na CD (Galén) už také vyšla.
Ač je Mirka Křivánková brána především jako avantgardní vokalistka, byla skvělá i v dnes přehlíženém standardním jazzovém repertoáru, ve skladbách moderního jazzu i latinskoamerické provenience, o čemž nás přesvědčí připravovaná kompilace Ornisu. Každý hudební materiál dokázala citlivě i dovádivě rozvádět do svých bezhraničních vokálních hrátek. Teprve vydání starých nahrávek nám připomíná, o jak výraznou osobnost naší hudby jsme přišli.
Vladimír Kouřil
V hlavě starého chlapa se postupně usazuje prach na zážitky prožité před mnoha lety. Ale blesková zpráva o smrti někoho, s nímž jsem stál na pódiu najednou, ten prach alespoň na pár chvil rozfoukne.
Její předurčení nekonformní zpěvačky a muzikantky, která si chtěla sama určovat směr svého putování, ji logicky zahnal k Jazz Q a později i k jazzu standardnějších formátů.
První setkání pro mě bylo velkým překvapením. Mirka byla neskutečně tvárná, nejen v žánrovém ohledu, ale i v uchopení zpěvového partu v naší muzice. Nebyla si jistá, jestli se má držet odkazu Joan Duggan, kterou v kapele následovala, anebo má přijít s něčím úplně novým (jako např. Yma Sumac nebo Urszula Dudziak). Po krátkých pokusech o bluesovější projev ale bylo jasné, že tahle novátorka buduje svoji vlastní škatulku, kde bude bydlet jen ona a skladatelé i spoluhráči se jí nějak přizpůsobí. Někdy to šlo líp, jindy hůř, ale pořád šlo o svébytný kumšt se značkou Mirka Křivánková. Ideální spolupráce s ní byla při natáčení filmové muziky, kde dokázala s hlasem doslova nemožné a její hlasový rozsah končil někde v ultrazvuku.
Martin Kratochvíl