Genesis Breyer P-orridge, zrcadlo, které se mění

Po roce 1965, kdy si vymyslel svůj pseudonym, se Neil Megson rozhodl „zcela zanořit do Genesise P-Orridge a potom GPO umístit v prostoru umění a populární kultury, aby zjistil, co se bude dít.“ Zatím to zní jako Megsonův životopis. Pak ale přišel „okamžik, kdy Genesis na Neila zapomněl,“ dodává P-Orridge v rozhovoru zařazeném do knihy Painful but Fabulous: The Lives and Art of Genesis P-Orridge (Soft Skull Press, New York 2003). K tomu je třeba říct, že věc je složitější, než se zdá. Kdybychom se omezili pouze na fakt změny jména, mohli bychom nyní v poklidu zrekapitulovat další mezníky (nyní už) P-Orridgova životního běhu, především jeho působení v ,umění a populární kultuře‘ v rámci umělecké skupiny COUM Transmissions, dále v základní a zakládající industriální skupině Throbbing Gristle, potom v Psychic TV (nyní PTV 3) atd., včetně nejrůznějších detailů, plastických operací a podobně. Namísto toho se vrátíme k výchozí situaci, kdy se zdálo, že mluví Megson, ale zatím šlo o rozhovor s P-Orridgem: zdánlivě samozřejmý subjekt, o němž předpokládáme, že odhodlaně ponese svoje životopisné břímě, se zde nenápadně rozpadá. Když se mluví o „umístění GPO v prostoru“, začíná vyvstávat nepřirozená, násilná tíha těla, s kterým je zacházeno jako s projektem, tíha rozlamující hladkou plochu sociokulturních forem podřizujících tělo subjektu.
GenesisJednu z mnoha vzniklých prasklin potom lze sledovat mezi hudbou, která se stává obřadem pohlcujícím účastníky, a literaturou (nebo filozofií, které na takto radikálním území nezbylo, než se spojit s literaturou). Takovou prasklinu rozvírá například trýzněné tělo, jak se objevuje v raných, industriálně-metalových vystoupeních a v textech protagonisty The Swans, Michaela Giry (viz UNI č. 8/05): toto tělo vycházelo z předpokladu neúnosnosti náhlého excesu a vydávalo se násilí a křiku jako tmě, která oslepí moc strukturující mocenský prostor. Trhlina byla vedena přes tělo samé, měla být gestem, které rozbije meze subjektu, a tak vystaví systém důsledně singulativní události. Sám Gira však nakonec ukazuje, jak nevinně jizvy a praskliny působí před zrcadlem, které je  zmnožuje, a před kamerou, která je mění v plochu označujících na obrazovce. Cokoliv se stává formou, je-li to znásobeno. Také negace se rozplývá v ironii iluze.
Tento ,mediální‘ aspekt moci byl v industriálu od začátku tematizován a odhalován ve své systémové podobě. Zatímco SPK se zabývali vizí násilné smrti jako protikladu „zvláštního druhu smrti, vypočteného systémem znaků“, P-Orridge v proklamacích Throbbing Gristle podobnou ne/systémovou opozici nevytvářel. Z jeho pojetí „informační války“ (viz prohlášení: „Jde nám o informace, ne o hudbu jako takovou“) spíše vyplývá nutnost kolaborativního převzetí zrcadlové strategie. Ve svém současném ,pandrogynním‘ tělesném projektu P-Orridge ukazuje, jak jemně lze prasklinu narušující strukturaci sociokulturního prostoru umístit v řádu zrcadlení a iluzivního mámení. Namísto řezu, který měl navzdory zrcadlům prolomit zdání do nitra skutečnosti, tedy namísto vysilující a zcela zbytečné oběti, se P-Orridge oddal sérii operací, které skutečnost mění v neustálou změnu. Jde o opačnou strategii: skutečnost se mění ve zdání, na kůži zůstávají nepatrné jizvičky, ale zásadní prasklina, mnohonásobná mezera mezi minulým a současným tělem, se zanořuje hluboko pod kůži. Zrcadlení je zde strategií kultivace povrchu: P-Orridge, který říká, že ze sebe „vytvořil zrcadlo, které se mění stejně jako společnost,“ je zdánlivá blondýna nebo zdánlivý transsexuál (na povrchu to je totéž), nevinně zářící z nitra své identity. Ale i tato záře je v příštím okamžiku zdánlivá, protože je to záře těla, které se chová jako ‚zrcadlo, které se mění‘: stroboskopicky. Bohaté členění P-Orridgova pandrogynního tělesného povrchu efektně rozlamuje schránky běžných kategorií strukturující těla dnešní společnosti (jako například ,muž‘, ,žena‘, ,transsexuál‘ či ,blondýna‘). P-Orridge své tělo charakterizuje jako ,příběh‘, tedy jako napětí mezi ,předtím‘ a ,potom‘. Nejde o rod nebo o sex, ale o příběh, o plynutí, které přetváří hranice nehybných identit, klame svým povrchem a dokonce i vnitřek rozvíjí jako iluzi. V P-Orridgově případě se příběh zanořil do ústní dutiny (v okamžiku, kdy mu zubař a klenotník Dr. Rubenstein vsadil do dásní zlaté zuby). O kolik niternější je ovšem subjekt, je-li celý osud příběhem?
Zajímavé je, že (jednou z) inspirací této letmo nastíněné subverze je (vskutku) radikální interpretace literatury, konkrétně techniky střihu (cut-up), kterou inspiroval beatnický malíř a spisovatel Brion Gysin a kterou rozpracoval především W. S. Burroughs. Tato metoda byla od začátku míněna jako kritika slova jakožto mocenského nástroje. Když se P-Orridge (jak vypráví v rozhovoru pro The Signal to Noise, 2005) setkal s Burroughsem a položil mu dost velkolepou otázku: „co je účelem tvorby?“, Burroughs odvětil, že jediným účelem je „obejít Kontrolu“. Na otázku „jak?“ řekl: „You have to cut it up!“ Toto ,cut-up‘, tato radikální re-strukturalizace textů, odhalovala strukturu jako strategii ovládání zakódovanou v jazyku. Dalším krokem v experimentování byla kniha nazvaná The Third Mind, jejíž metoda byla radikalizována společným autorstvím Burroughse a Gysina: zmutovaný jazyk měl být ,odstřižen‘ od subjektu, který dosud ručil za kontrolu řečeného a pečlivě článkoval svůj hovor. Ovšem stejně pečlivě jsou článkována naše společensky a kulturně přijatelná těla. Protože právě tělo, jako důkaz subjektu, je výsadním cílem mocenské strukturace prostoru. P-Orridgova interpretační radikalita pak spočívá v tom, že do projektu ,cut-up‘ vložil vlastní tělo a snaží se „vytvořit třetí bytost, stejně jako William a Brion vytvořili The Third Mind, Třetí mysl.“ Tato nastříhaná, ,třetí bytost‘, zdá se, zůstává někde ,mezi‘, v nespojitosti. Dá se říct, že současný Genesis Breyer P-Orridge, jako dílo, jehož původní autor „pořád sedí někde v roce 1965“, se míhá někde mezi dvěma těly, z nichž jedno je genitální a lze je nazvat Genesis, a druhé lze nazvat Breyer podle svého modelu (generativní matky), Genesisovy mladší manželky (vizuální dcery) Lady Jaye Breyer P-Orridge. Nejde přitom o to, zda je celý projekt nějakou hystericko- paranoickou maskou falu. Důležité je, že P-Orridgovo tělo do určité míry přestává reprezentovat konstelaci, která se do společnosti narodila (a která byla společností porozena) jako subjekt. Naopak se stává místem ne-jednoty a mámivého, zrychlujícího se zrcadlení (viz prsní implantáty), čímž se vzdaluje čitelnosti a vymyká se běžnému rozvržení společenského prostoru (detailní příklad: neexistuje veřejný záchod pro ,třetí bytost‘). Tato činnost je v koncepci, která se odvolává k zrcadlu, součástí širšího programu, který od výchozího zpochybnění nevinné niternosti jazyka dochází k zpochybnění ,nitra‘ jako takového: také DNA je text, který nyní dovedeme „nastříhat, převinout, slepit, sestavit a rozebrat.“
Důležitá přitom není (a ani by být neměla) vize nějaké nové stabilní struktury, kterou bychom mohli adoptovat a vsadit do svých duší, ale právě onen událostní charakter ,cut-up‘, ono gesto, které náhle, v jednom nepochopitelném momentu, odhalí nestrukturovatelnou mnohost a učiní z těla performanci, jak to naznačují P-Orridgova hudební vystoupení. Nabízí se otázka, jak to tedy souvisí s hudbou. Proč se skrývala na rubu této úvahy? Právě hudba by mohla exklamovat, o co tu šlo. Ale popisovat ,tělo‘ skrze hudbu by byla oklika: ne kvůli hudbě, ale kvůli popisu.

Foto archiv

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *