Sheffieldský label Another Timbre patří mezi ty nejvyhraněnější; osciluje totiž mezi experimentální klasikou a zvukovým balancováním, což bych mohl dokázat bezpočtem jmen novátorů od Johna Tilburyho přes Jürga Freye po Annette Krebs. Nyní se k nim připojili americký kontrabasista George Cremaschi, který dal přednost Praze před New Yorkem, rakouská houslistka Irene Kepl a český trumpetista a klarinetista Petr Vrba, jehož věhlas hudebního pokušitele v poslední době roste přímo geometrickou řadou. Ti tři po předchozím ozkoušení vzájemné spolupráce a ohledání ideálních prostor nahráli 5. a 7. června 2015 v ambitu bechyňského kláštera a v sále valdštejnské lodžie v Jičíně čtyři skladby, využívajíc nejenom amplifikované akustické nástroje a cíleně využité zdroje elektronického gejšlení, ale také rezonanci architektury. Tak vzniklo album Resonators. Tento projekt je zdánlivě zcela jednolitý, při bližším zkoumání však zjistíme, že ti tři se jako skladatelé poněkud liší. Tam, kde Petr Vrba více předepisuje, co se má dít, Cremashiho přístup je otevřenější a dovoluje hráčům větší manévrování. Irene Kepl zastává polohu mezi nimi, nicméně pro ni – ale vlastně pro všechny – je důležité stanovisko, že nemá jít o pouhou, tedy samovolnou improvizaci, že důležité je si předem vyjasnit přístupy k tématům a ozřejmit si, co vzájemná spolupráce bude/může obnášet.
Temně vyhučovaný, vyrojovaný Cremashiho Affective Labor má svoji porozprášenou i vzlínavou vehemenci, ze zahalivého utajemňování s jemným přidusáváním se řetězí bez afektu a se zadumaností, až zádumčivostí do vybrušování táhlých návalů s vyrabovávanou šumností a zahřívavostí. Je s odbíjenou vrzukavostí a zástřižnou repetitivností prezentován píď po pídi s křehkým robustněním, tu s ostýchavým vyrabováváním, tu zase s punkvovým zanořováním.,
Soma Irene Kepl je naproti tomu spíše hrčivě vyrolovávána, vyšolíchávána, až vyreptávána. Je to prodychtěně rozbalované celebrování, úsekovitě vydýchávané, vyjíždivě prosvištěné a hromnicově vyskřípněné. Vrba zase Locus Resonatus pozotvírá spíše zašlojířovaně, rozpoutává téma po malých a subtilních dávkách, s pospoušťovanou zahrávavostí. Souběžňované nástroje opatrně rozšiřují záběr, vydůrazňují společnou totožnost, rovnicují tetelivost s chrámovostí a vyrochávají se s provnitřněným vehementněním. Až lermontovské i grustno i někomu ruku podať je však záhy zamítnuto v téměř radikalizující se srocovanosti a děj nabízí rozpoutávané zvěstování s rdousivou vyhmatávavostí. Kreščendová spádnost pak má svoji příchylnost i rozvrativost. Závěrečný Pirol (opět dílko Irene Kepl) si náznakově zahrává s propauzírovaným výždibkováváním a s příbojným cimprcamprováním, avšak s až netýkavkovou zlomkovitostí a s náhlostními přískoky se dodere až do zátlučných ran (osudu?).
Je to mysteriózní album, zarámované do zvolených sálů, kdy téměř nevnímáme jednotlivé nástroje, elektronicky dorovnávané, jednoznačné, očistné, náladotvorné, pohnutlivé. Uvědomujeme si vůbec, jakou pozici dnes už zaujímáme (včetně tohoto tria) v oblasti jiné hudby? Že má už (nejméně) evropské rozměry?
Another Timbre, 2016, 36:49