Thrill Jockey, 2022, 39:05
Americký primitivismus, jako reakce na přešlechtěné kytarové hraní, měl za cíl vrátit kytarou hru zpátky na zem. V podobném duchu vstoupil na hudební scénu v polovině osmdesátých let Američan Glenn Jones, který pár let nato zazářil v nezávislých kruzích jako polovina legendárních Cul de Sac. Už od začátku milénia začal tento hudebník bez výrazného mediálního šumu vydávat své sólové desky, kde často dával přednost akustické kytaře. To je i případ letošní novinky devětašedesátiletého muzikanta. „Mnoho skladeb, které píšu, je jen způsob, jak se pohybovat v novém a neznámém terénu,“ prozradil hudební ambice Jones v souvislosti s vydáním desky Fleeting v roce 2016. Výraz Vade Mecum se překládá buď jako „pojď se mnou“ nebo jako „kniha k okamžitému použití“. Okamžitě zachycené nálady „průběžného hudebního deníku“ se netají jednoduchými inspiracemi. John Jackson of Fairfax, Virginia je dobře zamaskovanou bluesovou dvanáctkou, dlouhými pauzami a razantními vpády minutu a půl dlouhá Bass Harbor Head je drobným keltským úkrokem. Pravidelný spolupracovník posledních let Matthew Azevedo tentokrát jistil nahrávku jako studiový inženýr, který rád vylepšuje Jonesovy kompozice o decentní přírodní zvuky a digitální efekty, tentokrát vše nechal pouze na instrumentální Glennově hře na kytaru. Pouze v už zmíněné Bass Harbor Head dojde ke krátkému dialogu houslí v rukou Ruthie Dornfeld a autorova banja. Jones v bookletu skládá Ruthie hold za to, že mu před mnoha lety banjo věnovala, když se jí při stěhování nevešlo do auta. Jisté, a i vzhledem k věku pochopitelné bilancování je jedním z hlavních témat novinky. Bilancování to je melancholicky laděné, rozhodně ale ne černě a negativisticky zabalené. Spíše působí jako poděkování za to, k čemu všemu se autor mohl během let přichomýtnout. A nebylo toho málo!