Text Benjamin Slavík
Americká ambientní hudebnice Liz Harris, nejvíce známá projektem Grouper, vystoupí v rámci festivalu Alternativa 30. října v kostele sv. Šimona a Judy v Praze. Její hudba byla dlouhodobě proslulá náročností na uchopení. Následující text se pokusí nabídnout způsob, jak se ve světě abstraktního šumu a folkových písní zorientovat.
Jedním z nejdůležitějších pojmů kontinentální filozofie druhé poloviny 20. století je koncept události. Např. francouzský myslitel Jacques Derrida událost spojuje se vpádem čehosi překvapivého, nečekaného, něčeho, co neodpovídá dosavadní zkušenosti. Ta je v důsledku „rozrušena“, a tím uvedena do krize. Událost je tedy apelem: nutí nás toto „nové“ integrovat do našeho světa. Takto koncipovaná událost by mohla být potenciálně inspirativní rovněž pro hudební kritiku. Palčivým problémem řady autorů je popisovat různá hudební díla coby varianty či analogie jiných děl. Kupříkladu Grouper by mohla být „Kate-Bush-pro-intelektuály“. Na této praxi je mnoho přirozeného. Na jedné straně v nás poslech vždy cosi evokuje; popsat aktuální prožitek skrze tuto evokaci se nabízí samo. Na stranu druhou dějiny populární, alternativní, ale také klasické hudby jsou do značné míry dějinami variací. Úkol, před který hudební či obecně kulturní kritiky staví událost, je pak následující: není to odmítnutí uvedených evokací či historického dědictví, nýbrž jde o apel, abychom se pokusili v aktuálním díle zachytit nejen to, čím odkazuje k tomu, co již známe, nýbrž také to, čím je ono samo jedinečné. Hudební alba nebo jiné kulturní předměty totiž nejsou důležité tím, co sdílí s jinými deskami, leč spíše tím, co obsahují pouze ony samy.
Diskurz Liz Harris: pasti lákavých analogií
Způsob, jakým různí hudební kritici píší o tvorbě americké hudebnice Liz Harris, se zdá být typický pro uvedený problém. Její nahrávky mnohdy působí tak, že vytváří spirituální asociace. Z toho důvodu bývají její práce spojovány s produkcí kultovního labelu 4 AD či obecněji s alternativním éterickým popem osmdesátých let. Opravdu ale Grouper zní jako Cocteau Twins nebo již zmíněná Kate Bush? Praxe, s jakou Harris své nahrávky vytváří, není nepodobná etice lo-fi projektů devadesátých roků. Ani zde ovšem neplatí, že by umělkyně oživovala předchozí „obývákový“ underground. Oblíbeným trendem hudební kritiky poslední dekády, jenž zasáhl rovněž tuzemské prostředí, je zvuk utvářený ruchy, šumy a přerývanými kolážemi automaticky propojit s konceptem hauntologie. Přestože Harris zní do značné míry podobně jako tzv. „hauntologičtí umělci“, tak bližší pohled ukáže, že její koncept, není jiný, ale v mnoha ohledech je dokonce zcela opačný. Odstínění jejích nahrávek od hauntologického rámce nám nebude sloužit pouze ke kritice způsobu, jakým se často o Harris píše, ale také k definování parametru, z něhož její tvorba, zdá se, přímo vyvěrá.
Hauntologie: praskající zvuky dávného dětství
Když hudební kritici píší o hauntologii, tak se většinou vztahují k myšlenkám britského publicisty a kulturního teoretika Marka Fishera. Na tomto místě není prostor rozebrat, proč jsou jeho teze ve více ohledech těžko udržitelnou interpretací programu již zmíněného Jacquesa Derridy, jenž daný pojem do teoretického rámce v devadesátých letech zavedl vlivnou knihou Spectres de Marx. V tento moment zůstane podstatné, že hauntologické myšlení přiznává zcela klíčový význam minulosti: dějiny jsou na jedné straně tím, co nás stále pronásleduje či příznačně straší, ale také tím, co nemůžeme zřetelně uchopit; minulost se tak v kultuře navrací v podobě zastřených přízraků: aktivních, ale zároveň nehmotných entit. Jedná se o fenomény, jež určují naše vnímání, ale zároveň nejsou zcela poznatelné či popsatelné. Pokud bývá tento princip spojován s hudbou umělců jako např. Boards of Canada, The Caretaker nebo Burial, tak se takto naráží na skutečnost, že uvedené projekty zhusta využívají šum magnetofonových pásek, zvukových ozvěn či praskání vinylů. Tato sebereflexivní materialita auditivního záznamu pak funguje coby evokace snů minulosti, či dokonce nevinnosti dětství. Fisherova teze pak zní, že důvod, proč je současná tvorba tak silně poznamenána nostalgií po minulosti, je ten, že tvorba desátých let zcela selhala, resp. stala se pouhým nástrojem a odrazem pravicového neoliberalismu. Podle zmíněného teoretika stávající politický systém originální tvorbu znemožnil. Proto nám zbylo pouze snění…
Liz Harris: Prodlévání v přítomných okamžicích
