Gwenifer Raymond–Příliš militantní kytaristka

Kytaristka z velšského Cardiffu byla velmi výrazným zpestřením dramarurgie šumperského Blues Alive 2019. Především tím, že reprezentovala u nás prakticky neznámou kategorii americké primitivní kytary. Tedy ani děvče brnkající ke tklivým veršíkům, ani rebelská svéhlavička. Více než cokoliv jiného je to osobitá muzikantka s hlubokým respektem k bluesovým a horalským praotcům. Nikoliv náhodou proto rozhovor začal zcela neformálně nad krabicí letitých elpíček z produkce Document Records ve festivalovém obchůdku a pokračoval v sousedním baru za vzdáleného, ale stále citelného burácení kapel v hlavním sále.

Během vašeho koncertu jsem celou dobu přemýšlel, kolik z té hudby tvoří kompozice a kolik improvizace?

V podstatě jsou to ze sta procent kompozice. A jestli je nějaký kousek improvizovaný, je to jen proto, že jsem zrovna zapomněla, jak je to dál. Ale ano, v zásadě jde kompletně o skladby bez improvizace.

Ale nevycházejí nejprve z improvizace?

To ano – když píšu, normálně sedím, hraju a koukám, co se tak nějak přirozeně přihodí, a s tím pak začnu pracovat. Pokud je písnička úplně nová, může v ní zůstat určité množství, řekla bych tak pět až deset procent. Není nikdy hotová, dokud ji nezahraju tak desetkrát naživo, a pak se ještě trochu změní. Ale neuvědomuju si, kdy se to děje, prostě pak jen něco někde zní lépe.

Vycházíte někdy z tradičních nápěvů?

Ne, ne. Občas hraju jednu skladbu – je to jedna z mých banjových věcí, které tady dnes nehraju –, a ta je tradicionál. Nicméně myslím, že nějaké banjové věci, které hraju, jsou ve své podstatě tradiční. A někdy – jako přídavek – zahraju Guitar Rag nebo nějaký podobný stadard. Ale devadesát procent mých věcí je zcela původních.

Kytaristka z velšského Cardiffu byla velmi výrazn . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář