Harry Manx: Faith Lift 

Pokanadštělý Brit z ostrova Manx vydává v posledním dvacetiletí a svižném sledu jednu lepší desku za druhou. V duu s kytarovým černokněžníkem Kevinem Breitem (Jubilee, 2003, In Good We Trust, 2007, Strictly Whatever, 2011), se širším kroužkem hudebních přátel ze západu i východu mapy světa, neboť léta pobýval v Indii (Live At The Glenn Gould Studio, 2008) anebo, to nejčastěji, sólově (např. Road Ragas, 2004, nebo Wise And Otherwise, 2002 ). Převážně na labelu Dog My Cat, který patrně spoluvlastní a má tedy volné ruce. Při koncertech také určitě prodává množství nosičů, protože návštěvníci se ze sálu omámeně potácejí jati potřebou slyšet to co nejdřív zase. Manx, suverénně ovládající různé kytary, včetně položených na kolenou (lap steelky a dobra), banjo, mandolínu, mňoukavou indickou mohan veenu, výtečně hrající na harmoniku v krčním držáku a podmanivě zpívající (barvou hlasu i frázemi připomíná Marka Knopflera, ale za kopírování bych to určitě nepovažoval), přičemž ostrými seky pravačky zároveň neustále udržuje neúhybný rytmus, je totiž mocen malých zázraků. Jak víme z video záznamů. Což by si zasloužilo užít i české publikum. Jenže svérázný bluesman, folkman a songster do Evropy létá zřídka. Na rozdíl třeba od Austrálie.
Kde také vzniklo toto, jak je u Manxe zvykem, vtipně nazvané album jen s doprovodem smyčcového kvarteta Sydney Lyric Strings v instrumentacích Claytona Doleyho, ve svém studiu natáčení řídícího (byl za klávesami i na předloňském 20 Strings and the Truth). Je sestavené z kusů, které Manx většinou nahrál už dřív a jde o vlastní tvorbu (Coat of Mail, A Little Cruel, A Single Spark), vynalézavé předělávky lidovek (Death Have Mercy, Working On a Railroad, což je modifikovaný vězeňský worksong Take This Hammer) i opět osobitě pojatá dílka jiných (Summertime bří Gershwinových, Crazy Love Vana Morrisona a velkolepá úprava Love And Happiness zasloužilého soulmana Ala Greena). Kvarteto do nich krásně zapadlo a když třeba v medley z bluesovek Baby Plese Don’t Go a Help Me vyšívá riffy z dávných harmonikářských sól Sonnyho Boye Williamsona, zní to úžasně. Přirozené je i spojení smyčců s mohan veenou, evokující autentické nahrávky indické muziky. Jenomže v materiálu totálně odlišného rodu. Pokračovat by se dalo dlouho, ale radši si Manxe najděte sami. Splést se nelze. Každá z dosavadních třinácti desek za to stojí.

Dog My Cat, 2017, 48:39

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *