HATIS NOIT: Aura

V experimentálním hudebním meziprostoru vzniklo hned několik velmi zajímavých alb postavených čistě na vokálních výkonech. Jedno z nich má na svědomí japonská hlasová umělkyně Hatis Noit. Ta se jako naprostý samouk nechala ovlivnit japonskou klasickou hudbou, operou, buddhistickými chorály, bulharským a gregoriánským zpěvem, ale i avantgardními a popovými umělci. Debutovala v roce 2014 nahrávkou Universal Quiet, pro mezinárodní publikum její talent odhalil v roce 2018 nezávislý label Erased Tapes, který v licenci vydal její čtyřskladbové EP Illogical Dance. Definitivní průlom přišel v roce 2022 s deskou Aura, která se stala v určitých kruzích velkou událostí (Hatis vystoupila loni v pražském Paláci Akropolis na showcase večeru Erased Tapes). Není tedy překvapením, že vydavatelství připomíná rok a půl starou kolekci aktuální reedicí. Album můžeme brát jako katalog autorčiných vokálních možností i zálib. Na rozdíl od Lyry Pramuk, která se na deskách prezentuje ucelenější, kompaktní výpovědí využívající možností postprodukce, Hatis zní na desce Aura jednou jako pokračovatelka avantgardních výbojů Laurie Anderson, případně novější Holly Herndon, podruhé přitakává tradici Lise Gerrard spolupracující s bulharskými ženskými sbory, potřetí se ambientním zaříkáváním blíží projevu Julianny Barwick. Pokaždé je hlasově suverénní, kdy její hlasové výrazivo dokáže v aranžích připravit originální aranžérský novotvar. Dohromady ale netuším, kromě jistoty, že Hatis Noit je výjimečnou interpretkou, se kterou mám tu čest. Deskou se nevine ona legendární červená nit. Na koncertech roztříštěnost repertoáru tolik nevadí, na desce je potřeba výsledné vyznění hlídat výrazně přísněji. Možná proto z desky v pozitivním slova smyslu vystupuje kompozice Inori, na které hlas Hatis doplňují terénní nahrávky z bezprostředního okolí jaderné elektrárny Fukušima, kde se odehrála v roce 2011 velká jaderná havárie. Zde se totiž veze čistě na atmosféře prostředí a svou prostotou ukazuje možnou cestu ze současného labyrintu.