„Spousta bolesti v hudbě Hole je mou vlastní bolestí, a to proto, že tohle je způsob, jakým jsem se rozhodla ji vyjadřovat… Dřív jsem to dělala způsoby, které byly pro ostatní lidi nesnesitelné. Teď to dělám prostě takhle… Avšak spousta písní je taky jenom mým vyprávěním, jsou to jen historky. Písničky jsou pro mne katarzí, exorcismem, pěkně se zpívají, ale někdy je to jenom příběh. Nejsem herečka postav těchto příběhů, jsem jejich autorka.“
Zatímco britská nezávislá scéna dnes převážně ševelí nebeskými falzety a psychedelicky bzučícími kytarami, zvuk amerických „indies“ je naopak nemilosrdně hlasitý, ostrý, nečesaný a syrový, vycházející z garážového rocku a patřičně poučený punkem, „noise“ kapelami á la Sonic Youth či Mudhoney a newyorským hardcorem. U těchto skupin takřka bez výjimky platí dvě pravidla: Jednak jsou na Albionu mnohem úspěšnější než ve Spojených státech a jednak čím víc žen se v těchto souborech objevuje, tím jsou i jejich výrazové formy hlasitější, dravější a očividně i obhroublejší. To můžeme říct o minneapoliské feministiské trojce Babes In Toyland (viz UNI 2/92) a nemenší měrou to platí i o losangeleské čtveřici Hole (v nejslušnějším překladu to znamená Díra). Jediným mužem v kapele je nenápadný kytarista Eric Erlandson. Zbývající nástroje obsluhují tři pěkně drsné dívky: Bubenice Caroline Rue, která kdysi vyrůstala v maringotce a svému ex-ex-milenci přerazila na dvakrát žebra, věčně mlčenlivá basistka s vystrašenýma očima Jill Emery a zejména pak blonďatá „teenage whore“, skladatelka, kytaristka a zpěvačka Courtney Love.
„Lidi mě chtějí vidět zlou kvůli tomu, jak se projevuju na pódiu a na nahrávkách. Lidi mě fakt chtějí mít zlou a špatnou, ale já fakt taková nejsem.“
Britská kritika o skupině jednou napsala, že „pokud jste neviděli Hole, neviděli jste posedlost“. A opravdu Hole je „díra“ naplněná až po okraj pocity bolesti a zrady, sálající prudkou vášní i nelítostnou zlostí a vyznačující se neskutečnou energií, dráždivým sexem a děsivými frustracemi. Neromantický, cynický a hrubý křik Courtney Love se proplétá metalicky kreslenou, chaotickou zvukovou džunglí a chvílemi zní tak, jako by se zpěvačka svíjela ve smrtelné křeči. Hlasitým kytarovým hřmotem cválají rytmické vzorce, závratně se ženoucí k dalším dosud ještě nepoznaným hříchům. Melody Maker popisuje drsný neomalený pop Hole jako „reinkarnaci bezuzdné punkové zuřivosti anebo jako metal zbavený všech směšných comicsových rekvizit anebo jako lehce divočejšího následovníka postpunkové introspektivní generace.“ Pro řadu posluchačů však Hole mohou také být ironickým žertíkem studentů umělecké školy, vzteklým kalifornským výkřikem, vnitřní kocovinou krásných holek připomínajících Mudhoney v sukních, ale i losangeleskou odpovědí na Děťátka z Toylandu
„Jednou jsem měla hrát Sněhurku v opravdu velkém představení v Portlandu. Nastudovala jsem tu roli a naučila jsem se ji nazpaměť. A oni, aniž by si mě vůbec poslechli, mi dali roli zlé čarodějnice. To mi bylo osm let.“
Hnacím, výbušným a nažhaveným motorem Hole je Courtney Love. Přestože jí je teprve čtyřiadvacet, má za sebou již fuckticky pestrý život plný bolestivých traumat a fascinujících zážitků z periférie amerického velkoměsta. Courtney se narodila dvěma pravověrným hippies, kteří ji s sebou vláčeli po celé Americe i po Novém Zélandě – její otec totiž pracoval jako manažer skupiny Grateful Dead. V patnácti byla zakomplexovaná z toho, že jí nenarosila prsa tak, jak si představovala. Utekla z domova a stala se z ní puberťácká delikventka, která sloužila jako „studijní pomůcka“ pro psychiatry. Živila se, jak to jenom šlo – jako striptérka, herečka (v osmnácti se objevila ve filmu Alexe Coxe s příznačným názvem Straight To Hell), zpěvačka u Faith No More i jako prostitutka, která mohla dělit do tří kategorií muže, s nimiž kdy byla v posteli, tak jako jedna Warholova přítelkyně: SPALA – MAZLILA SE – SOULOŽILA… Ne náhodou byla „špatná milovnice“ Courtney Love často popisována jako „nelegitimní potomek lásky Madonny a Lydie Lunch“, s níž svého času bydlela v jednom domě.
„Proč se o mně říká, že jsem zkurvená básnířka? Vždyť v mých písních existují taky krásné obrazy a já je zkouším umístit vedle těch zprzněných představ, protože to tak prostě vidím. Někdy totiž cítím, že nikdo v rocku nepíše o jistých věcech a že je zde určitý ženský úhel pohledu, který ještě dosud nebyl nikdy ukázaný…“
Vzhledem k tomu, co má Courtney Love za sebou, nelze se divit, že písně Hole jsou takové, jaké právě jsou: Brutálně, místy až vulgárně upřímné, zcela obnažené a oproštěné od všech tabu, až je člověku při jejich poslechu poněkud trapně. Většina písní je totiž o sexu a Courtney v nich často zpívá sama o sobě. Nepatří určitě k typu žen, které by stále hledaly loňský sníh a introvertně se pitvaly samy v sobě. Raději své bolesti, maléry a frustrace vyřvává z plných plic a čím hlasitěji, tím snáze se jich může zbavit. Courtney dnes prý veškerou svou sexuální energii věnuje koncertům a nahrávání písniček a působí tak, jako kdyby byla obepnutá pásem cudnosti (který ovšem na první požádání sklouzává k jejím nohám). Také proto skladby Hole někdy zní „jako by ses celý den válel v bahně, bez přestání masturboval a žil čtyři roky jako děvka…“ Také proto jsou noční můry Hole někdy ještě ošklivější a temnější než přízraky, o kterých vřískají Babes In Toyland.
„Protože jsem prožila bohatý, dobrodružný a dekadentní život, pronikla jsem hlouběji do jeho podstaty než kdokoliv jiný. Jasně, že se to vztahuje především ke mně samotné, jasně, že to může být někdy vulgární. Většina písní na tomhle albu je o ženách, protože mně už vadí písně u zmrvených vztazích s muži. Prožila jsem hodně vášnivých přátelství se ženami, která nemusí být nutně intimní ani romantická, ale určitě o nich vždy stojí za to psát.“
Na jaře loňského roku skupina Hole vydala své první SP Dicknail, které se rázem stalo podle Makeru singlem týdne. V září na něj navázalo druhé SP Teenage Whore (Mladistvá děvka), jehož verše, připomínající jednu z etap života Courtney, „doslova trhají srdce“. Teenage Whore zároveň otevírá i debutové album Hole natočené u City Slang Records a nazvané provokativně PRETTY ON THE INSIDE (Rozkošná zevnitř, 1991). Neměli bychom v titulu za každou cenu hledat jen přisprostlou narážku na ženské genitálie. Nezapomínejme na známou věc, že zvenčí může někdo vypadat ošklivě, ba přímo odpudivě, ale že takový nemusí ještě být uvnitř sebe sama. Možná, že je v názvu také odkaz na freudistickou sexuální psychoanalýzu. Možná, že je v tom ale něco úplně jiného. Album produkovali Kim Gordon ze Sonic Youth a Don Fleming (Dinosaur Jr.). Přestože deska trpí určitou jednotvárností, někdy až přespříliš neuspořádaným kraválem i skutečností, že Courtney Love zpívá, jako kdyby před každou nahrávací frekvencí do sebe nalila láhev whisky, je tu několik skladeb, které se nedají přeslechnout: Teenage Whore, Loaded, Garbadge Man, a především Good Sister/Bad Sister, která svojí otevřeností uzemní i ty nejzapřisáhlejší feministky. Většinou tyto naléhavé a syrové písničky pojednávají o špíně, osamění a zradě. Courtney Love v nich vříská, kňučí a někdy doslova až zvrací masochistické zpovědi svého těla i duše:
„Lokám sladkou krev jako med/ slaďoučkou krev svýho miláčka/ cukrkandlový pornografický věneček! krása drásá podivný smích/ Děvko k zulíbání, slibuješ mlaskavou pusu/ Je hezká zevnitř/ je hezká zezadu/ Děvko k zulíbání nesvlažíš její skřipec/ Je hezká zevnitř…“ Pretty On The Inside
Faktem zůstává, že i přes řadu výhrad jsou Hole dnes hlavními hvězdami velkých londýnských koncertních hal a že jejich desku ‘obratně balancující na vážkách nevinnosti a zkušenosti“ velmi kladně přijala renomovaná kritika i publikum. A ať už tvorba těchto „holek z mrtvého měsíce“ působí jako jedinečná očista ženského vzteku či jako jakýsi druh předmenstruační uvřískané opery, každopádně Hole patří ke skupinám, které bez příkras a sentimentu zdařile reflektují dnešní chaotickou nepřehlednou a nervní dobu, v níž „jen slabomyslní idioti jsou šťastní.“
(Autorkou všech citátů je Courtney Love)