Hořiž, Jiří Načeradský

Plamenný malíř JIŘÍ NAČERADSKÝ umřel. Ač opustil živé, patří mezi nesmrtelné. Připomeňme, jak se nesmrtelným stal. Mnozí se budou ještě pamatovat, jak  někdy na přelomu 60. a 70. let vyšel z pražské vinárny U Ježíška bizarní průvod, jenž pod názvem Pochod plagiátorů vstoupil do dějin nepůvodního umění. Pozdravováni svými kunsthistorickými denuncianty prošli plagiátoři Spálenou ulicí a dále pokračovali Národní třídou směrem k řece, kde pochod zanikl. Originálnější umělci – mezi nimi i autor této statě – mohli jen užasle přihlížet.
jiri_naceradsky
Dnes už lze s jistotou konstatovat, že pochod výrazně ovlivnil tvorbu mnoha účastníků. Například Jiří Načeradský, jenž přes svou evidentně původní plamennost nemohl v průvodu chybět, nikdy nepřestal Rudolfu Němcovi závidět jasný náskok před utrápeným pelotonem. Jako by nevěděl, že Rudolf za cejch „plagiátora plagiátorů“ vděčí odbornému udavači Petru Královi, jenž si nevybíravou denunciaci škodolibě vycucal ze svého surrealistického prstu. Jiří Načeradský měl tu smůlu, že samozvaná kritička Naďa Plíšková „ohleduplně“ pojednala dubuffetovský prvek v jeho díle, jako přímo převzatý od starého francouzského vinaře, a proto musel pochodovat jako pouhý plagiátor. Však také hned po marši, ztrémován nedostižným předstihem Rudolfa Němce, bystře pochopil, že mu nezbývá než se polepšit.
Od té doby se polepšoval nepřetržitě. Někdy dokonce, aniž by musel. Skončit s posouváním rukopisných vzorců francouzského učitele do poloh luperkálních bejkáren bylo samozřejmě žádoucí. Méně žádoucí už bylo vale, jež dal Jiří prsatým překážkářkám, velmi razantně obšlehávaným z novinových fotek. Přitom jej k útěku před nimi nenutila ani uštěpačná Plíšková. Seriózní kunsthistorička Milana Slavická tvrdila bez uzardění, že zmíněné sportovkyně mu tehdy umělecky otvíraly cestu do Evropy. Než vzal Jiří nohy na ramena, stačil milé dámy ještě svléknout, což v něm jen prohloubilo prudkou potřebu se polepšit. Přestože nebylo žalobce, a tudíž ani soudce, skončil i s atlety opačného pohlaví. Za mnohé stačí uvést sovětského šampióna Kuce, jak v rouše Adamově vášnivě objímá rovněž vysvlečeného Brita Pirieho těsně poté, co společně porazili Emila Zátopka, nebo nahého přítele Antonína Mládka, poťouchle vymalovaného v životní velikosti z anfasu a navíc opatřeného nepřehlédnutelným telefonním číslem.
jiri_naceradsky2Ne nadarmo kdysi známý zahraniční kritik prohásil Jiřího za Crazymana. Sám postižený mi vysvětlil, že neobvyklá diagnóza se opírá především o razantní styl jeho malby. Sluší se ovšem dodat, že Rudolf Němec to u téhož kritika dotáhl na Madmana. Milý kritik netušil, že oslnivě planoucí Crazyman se dočasně zalekne blízkosti cíle, a to kvůli bohorovně plagujícímu Madmanovi. Ke své hanbě jsme tehdy pochopili, že vlastně šlo o předzvěst pozdější fáze „pohlavních chlapů“. Zatímco jsme spolu s Milenou Slavickou malověrně splakali nad ztracenou Evropou, Jiří v pravý čas svou direktní pohlavnost nejen obnovil, ale učinil ještě direktivnější. Nakonec do Evropy, reprezentované Paříží, přece jen vstoupil, a to s náležitými poctami.
Leč vraťme se do doby, kdy Jiří s dubuffetovskou vaničkou málem vylil i slibně se vyvíjející dítě. Prasárničky sice zůstaly, avšak provádět je začali marťanští členovci. Jejich členité krunýře sice nezkrotným pudem zrovna praskaly ve švech, ale šlo o pohlaví spíš provinčně tušené než světově zjevné. Ještěže Jiří už tenkrát tušil, že teprve čirá pohlavnost bez zbytných frivolností vyvede z umělecké krize.
jiri_naceradsky3K dobrým vlastnostem Jiřího Načeradského patřilo, že se nedokázal věčně trápit uměle zproblematizovanými samozřejmostmi. Když měl pocit, že mu třeba pivo brání v uměleckém i rodinném životě, bez dlouhých cirátů je odložil. Nelhal do kapsy sobě ani nám. Nepřipojil se jako mnozí k nesnášenlivému povyku kolem branžovně zaběhaného trianglu sestávajícího ze suverénního malíře, měšťanské manželky, jež malíře vnitrorodinně stabilizuje a vychovává mu děti, a nevyzpytatelné milenky, jež ani nemusí vystupovat jako malířova fingovaná modelka.
Ostatně Jiří model vlastně nepotřeboval. Dokonce i v období sportujících těl se bez něj obešel. Stačilo mu obšlehnout novinové fotografie a občas při tom stáhnout z mistrů sportu přebytečný dres. Později spolu s atlety odložil i sportovní noviny. Své nastoupivší „samce“ maloval po paměti nebo si je prostě zrcadlově domýšlel. Jedno je každopádně jasné. Jak jsem tehdy napsal: „Důstojně prezentované figury pohlavních chlapů nepřipouštějí pochybnost o blížící se erekci. Ta se taky vpravdě mohutným způsobem dostavuje, když jsou tito výtečníci párově doplněni nedočkavou ženskou. Co následuje, to už nejsou pseudodubuffetovské potutelnosti, za něž byl Jiří právem nominován do Pochodu plagiátorů. Jiřího vítězná pohlavnost je neklamným potvrzením umělecké vzpoury“ – tedy bohulibého polepšení.
Plamenného Crazymana nepochybně posilovalo vědomí suverenity biologické i občanské. O jeho mužnosti nepochybovali ani nezasvěcení. Její přebytky si Jiří úspěšně sublimoval do virtuózně artikulovaných monologů – stolních a zřejmě i postelových. O občanské kuráži jsme se přesvědčili v průběhu a zejména závěru jeho učitelování na Akademii výtvarných umění. Bylo to jako v knize Srdce. Jiří Načeradský si uvědomil, že je svými žáky upřímně milován, a proto jej nezviklala ani hrozba vyhazovu, jež byla později nesmiřitelným před- staveným realizována. Nemohu si v této souvislosti nevzpomenout na setkání obou mnoho let před vyhazovem, kdy pozdější vyhozený velkoryse poskytl tehdy skomírajícímu vyhazovači přístřeší a tím mu pomohl z notné bryndy.
Jednou Jiří podal pomocnou ruku i mně. Když jsem koncem sedmdesátých let pořádal neoficiální výstavu svých juvenálií, chtěl jsem ji mystifikačně doplnit o dvě plátna se zvětšenými a olejovými barvami vyvedenými detaily původních dětských kreseb. Obrátil jsem se na Otakara Slavíka a Jiřího Načeradského. Zatímco Otakar se s českou krajinou z Vězně na Bezdězu mořil tři dny a tři noci, zhotovil Jiří olejomalbu obří opičky na porcelánové palmě z mého dětského zátiší zvaného Hamadryáda bleskurychle – ostatně jako většinu svých obrazů. Hned druhý den po vernisáži, jež byla policejně přerušena, si však Jiří pro překvapivě nezkonfiskované plátno přišel, aby je mohl bez průtahu plamenometně přemalovat…
jiri_naceradsky4Ježto byl Jiří planoucí umělec, podařilo se mu to hravě. Už jako malířský učeň si potrpěl na každodenní umělecké požáry. Ani později mu tři rázně střihnutá plátna denně nedělala potíže. A když jej nerozumný pocipán postavil na hranici, bylo mu to samozřejmě vítanou příležitostí, aby zaplál ještě více.
Při příležitosti tohoto oslňujícího autodafé si dovolím přiložit kunsthistorické polínko. Jednou musel náš Crazyman překonat i další závist. Jejím adresátem byl samozřejmě opět Madman. Když nedostižný Rudolf pyšně předvedl fotografie své právě vzniklé Křížové cesty ve Velkém Boru u Horažďovic, neodpustil si Jiří ironickou, ale přesto závistivou poznámku o tom, že „Rudolfovi učarovala holá lýtka zbrojnošů“. Jako by Jiří chtěl za všechny světské malíře říci: Kdo by se rád čtrnáctkrát nezastavil, aby vzdal těm vysmívaným lýtkám cechovně žádoucí hold.
jiri_naceradsky5Odpíraná lýtka ovšem Jiřího malířsky neoslabila. Planoucí Crazyman odvedl zářné pohlavní umění i bez nich. Hoří i dnes – stejně jako hořel na zemi. Rozumí se samo sebou, že nehoří v pekle, ale tam, kde má teď svůj trůn – ve výtvarném nebi. Hořiž, Jiří Načeradský!
Eugen Birkcius

Přidat komentář