HORTE: Maa Antaa Yön Vaientaa

Pelagic Rec., 2021, 36:07

Pelagic Records, je podobně jako Prophecy Productions, se kterými jsme v minulém čísle slavili v Mejdanu čtvrtstoletí fungování, dalším vydavatelstvím, které hrubě rockové styly dokáže klížit s řadou často i nezvyklých vlivů. To je případ i posledního přírůstku do diskografie vydavatelství, který obstarala finská čtveřice Horte. Ta zaujala už před čtyřmi roky svým bezejmenným debutem, na kterém melancholické spády, postrock, elektroniku a psychedelii smíchala do jedinečného novotvaru. Letošní následovník nastoupenou cestu pouze prohlubuje směrem k zamlženým horizontům, kde se už nespoléhá v hrubou sílu.

Dříve rockové hnací srdce vystřídal mnohem jemnější tlukot, často postavený na mnohovrstevnaté analogové elektronice a ještě bohatších vokálních aranžích éterické zpěvačky Riikky Pekkaly. Ta prozradila, že základem každé skladby Horte je práce s terénními nahrávkami. Z nich vytvořené mnohovrstevnaté koláže jsou základem kostry, na kterou kapela ve studiu nabaluje další, často mnohem tradičnější elementy. Tím se neliší od řady umělců avantgardní stáje Fonal, která svého času spojovala ve stejném duchu folk, zvukovou avantgardu a primitivní elektroniku do podobně snivého výsledku.

Horte, na rozdíl od nich, přeci jen i na celkově jemnější novince připomenou své kořeny. Klipovou Väisty Tieltä totiž ženou vpřed nekompromisní bicí, které v druhé polovině doplní až symfonicky sošná elektronika. Není tedy divu, že kolega z belgického portálu Luminous Dash si pomohl při charakterizování soundu Horte přirovnáním k Dead Can Dance, My Bloody Valentine a Cocteau Twins. Já bych spíše volil kolegyně ze Skandinávie Annu von Hauswolff nebo Fever Ray na prvním albu, které podobným způsobem dokázaly hudebním způsobem připodobnit podobně mysteriózní atmosféru zdejší přírody (viz základ skladeb postavený na terénních nahrávkách). Podzim ve Finsku, který zde právě teď probíhá, má nový přiléhavý soundtrack.

 

 

Přidat komentář