Tim Buckley

Vlastním jménem Timothy Charles Buckley III., 14. 2. 1947, Washington, D.C., USA – 29. 6. 1975, Santa Monica, Kalifornie, USA. Důležitá alba: Tim Buckley (Elektra 1966), Goodbye And Hello (Elektra 1967), Happy Sad (Elektra 1969), Starsailor (Straight Records 1970). Písně, které stojí za to: I Never Asked To Be Your Mountain, Morning Glory, Strange Feelin’, Love From Room 109 At The Islander (On Pacific Coast Highway), Song To The Siren.
buckleyTim Buckley byl, jak se říká, jediný svého druhu. Z piedestalu, na který ho vyzdvihli milovníci naléhavého písničkářství na pomezí folkrocku, psychedelie a jazzu, ho sesadil až o dvě a půl dekády později jeho vlastní syn Jeff Buckley. Tim se narodil na svatého Valentýna v hlavním městě USA. Matka Elaine byla Italoameričanka, otec Timothy Charles Jr. – psychicky labilní válečný veterán – pocházel z rodiny irských přistěhovalců. Dětství strávil Tim v Amsterdamu ve státě New York.
Když mu bylo devět, přestěhoval se s rodiči do Bells Garden na jihu Kalifornie. Odmala na něj působily různé, zcela protichůdné vlivy: otec si pouštěl country Hanka Williamse a Johnnyho Cashe, matka poslouchala swing a „showtunes“, ale také progresivní jazz Milese Davise. Do toho mu zamotala hlavu babička se svou náklonností k bluesovým baladám Bessie Smithové a Billie Holidayové. Do folkrockového vření šedesátých let tedy Tim Buckley vplul s poměrně neobvyklou výbavou.
Od třinácti hrál na banjo, časem přešel na kytaru. Při fotbale si trvale poškodil dva prsty na levé ruce, což mu znemožňovalo hrát technikou barré. Na střední škole Loara High School v kalifornském Anaheimu se spřáhl se spolužáky Larrym Beckettem (jenž se v dospělosti stane jeho dvorním textařem) a Jimem Fielderem (baskytaristou, stojícím v roce 1967 u zrodu formace Blood, Sweat & Tears). Společně založili dvě odlišné skupiny: folkové trio The Harlequin 3 a rozmáchlejší The Bohemians, kteří zprvu hráli převzaté hity a brzy přešli na vlastní tvorbu. Tim vymýšlel hudbu, v níž zajímavě kombinoval folkový sound s jazzovými postupy, a Larry přispíval svými snovými básněmi. Na střední se Tim Buckley také sblížil se studentkou Mary Guibertovou. V domnění, že je v jiném stavu, si ji v říjnu 1965 proti vůli svých i jejích rodičů vzal. Ukázalo se, že jde o falešný poplach, a unáhlený svazek se rychle začal rozpadat. Paradoxem zůstává, že teprve tehdy Mary s Timem doopravdy otěhotněla. V říjnu 1966 se dvojice zase rozvedla – a v listopadu se narodil Timův syn Jeffrey Scott Buckley. Tim usoudil, že se pro manželství nehodí. Konečně hodil za hlavu studia (na vysoké škole Fullerton College vydržel dva týdny) a s Larrym Beckettem už složil dost písní, aby mu Jac Holzman, šéf Elektra Records, který se do jeho nekomerční hudby doslova zamiloval, mohl vydat první, eponymní album.
buckley_2U Elektra Records měl devatenáctiletý Tim absolutní volnost. Debutové album natočil v L. A. během tří srpnových dní v roce 1966. Kromě Jima Fieldera mu na něm byl oporou sólový kytarista Lee Underwood. Druhá deska Goodbye And Hello, na níž se objevila píseň I Never Asked to Be Your Mountain, adresovaná opuštěné exmanželce a dítěti, mu vyšla v srpnu následujícího roku. Na třetím LP Happy Sad se za asistence producenta Jerryho Yestera pustil do odvážnějších kompozic, ovlivněných jazzem a moderní vážnou hudbou – viz Strange Feelin’ na melodii Milese Davise nebo jedenáctiminutová skladba Love From Room 109 At The Islander (On Pacific Coast Highway). Kvůli prodeji firmy Elektra přestoupil k novému labelu Franka Zappy Straight Records. V rozmezí pouhých dvou let pak vydal další tři alba: Blue Afternoon, Lorca, Starsailor. První dvě, poznamenaná dočasným přerušením spolupráce s Beckettem, natočil během jediného měsíce. Třetí je považováno za jeho mistrovské dílo. (Právě na LP Starsailor z konce roku 1970 se objevila Timova nejznámější píseň Song To The Siren.) Poslední fáze Buckleyho kariéry i života, v níž vznikaly desky Greetings From L. A. (1972), Sefronia (1973) a Look At The Fool (1974), se vyznačuje příklonem k funku a určitou změnou osobnosti, za což mohly drogy a alkohol. 29. června 1975 pozdě večer Tim za poněkud nejasných okolností zemřel na předávkování heroinem. Bylo mu 28 let. (Jeho syn Jeff bude žít do třiceti – na jaře roku 1997 se utopí v Memphisu v řece Wolf River.)

buckley_3STRANGE FEELIN’
I got this strange, strange feelin’
Deep down in my heart
I can’t tell what it is
But it won’t let go
It happens every time
I give you more than what I have
But now all I need is a little time to sing a song
And I think we’re gonna find a way

To lose this strange feelin’
All around I feel ya, darlin’, feel ya darlin’
When you‘re home all alone
Oh, don’t you need somebody to talk your troubles to
Ah, Lord I know I wanna catch the morning train
Lord, the first thing
Oh, I wanna hear you say
We’re gonna take that strange feelin’
Oh, take it all away

buckley_4Well it’s just like a mockingbird a-singing on a hillside
Chirping at his morning song
But don’t you weep, don’t you fret
Don’t you wail, don’t you moan
Can’t you hear that whippoorwill a-callin?
Now don’t you worry
Your daddy’s comin’ home
He’s gonna chase those blues away
And believe me when I say
We’re gonna lose that strange feelin’
All around
All around

DIVNEJ POCIT
Mám takovej divnej pocit,
hluboko v srdci…
Co já vím, co to je!
Nechce to přestat.
A takhle je to pokaždý,
když ti dám víc, než co mám.
Ale stačí chvilka, tak akorát na písničku,
já myslím, že na to přijdeme,
jak zahnat ten divnej pocit.

buckley_5Jsem s tebou, holka, cítím to.
Připadáš si tam doma osamělá?
Potřebuješ se vypovídat?
Nejradši bych nasedl na první ranní vlak;
určitě bys mi hned ve dveřích
řekla, že ten divnej pocit
zaženeme,
spolu zaženeme.

Je to jak švitoření drozda
zrána na stráni.
Neplač, netrap se,
neběduj a nenaříkej,
poslouchej volání lelka.
Už je dobře,
tvůj milej se vrací,
zaplaší tvý blues.
A věř mi, když ti říkám,
že zaženeme i ten divnej pocit,
co nás objímá,
pevně objímá.

Přidat komentář