Před dekádou bylo jméno Icarus na nezávislé elektronické scéně ceněným pojmem. Z původně drum’n’bassových kořenů se bratranci Ollie Bown a Sam Britton brzy přeorientovali do žánrově volnějšího sdružení, kdy nejmenovaný britský časopis označil muzikanty za „slony v porcelánu, kteří náhodou dospěli k pozoruhodnému přiblížení současné avantgardy k estetice postdarmstadtské elektroniky“. Co si pod tímto označením máme představit? Například živé improvizace, které ve vypjatých momentech nekonečných breaků připomínají rojení uprostřed mraveniště, v klidnějších pasážích rozvíjejí ducha musique concrète. Ránu do fungování dvojice přineslo Ollieho přestěhování na druhou stranu zeměkoule – do australského Sydney. Aktivity obou muzikantů neustaly – Ollie je činný v rámci kvarteta Tangents, Sam vede label Non Applicable a sám se nejčastěji projevuje jako sólista s legračním pseudonymem Isambard Khroustaliov. Po více než dekádě naštěstí došlo k oživení Icarus. Hned úvodní vteřiny kolekce nás vrací o dekádu nazpět, do hustého rytmického lesa, kterým neprochází žádná přímá dálnice, pouze síť různě pokroucených stezek, které nás často zavedou do několika rozdílných částí vykolíkovaného území. Máme zde několik rytmických náporů, přes které (doplněné o podobně nervní mikrosamply) není možné se prokousat k pohledu na modré nebe. Na druhou stranu deska obsahuje i několik pasáží, které jsou něco mezi prosluněnými palouky, kde jemné elektronické plochy a melodie hřejivě podtrhují relativní klid ve světě Icarus nebo jsou svým minimalismem oporou v tektonicky nestálém světě Angličanů. Návratové album má poměr mezi oběma polohami vyvážený, což nebylo v minulosti pravidlem. Pokud se pánové po letech sešli, aby uzavřeli příběh zvaný Icarus, podařilo se jim to s grácií.