Vydavatelství Black Point mapuje domácí alternativní scénu 70. a 80. let už dlouhá léta s příkladnou pečlivostí a není divu, že nyní vydané archivní dvojalbum Extempore (resp. The Rock And Jokes Extempore Bandu, jak zněl celý dobový název) Ebonitový samotář/Dům čp.112/34 – Radimovka je už několikátým titulem tohoto klíčového souboru, mezi nimiž jsou i majstrštyky Velkoměsto a Milá čtyř viselců. Pro pochopení tvorby Extempore a alternativní scény 70. let, ze kterých pocházejí oba právě vydané programy, jako celku, je třeba připomenout – a tady promlouváme hlavně k mladším čtenářům – kontext doby a kultury onoho normalizačního desetiletí. Na jedné straně stála oficiální popová scéna (do které patřily i ,zdánlivě‘ rockové kapely typu Olympiku), na straně druhé politicky stíhaný underground. Mezi těmito polohami v tomto období existovala ještě pro tehdejší dobu typická, v souladu se 
světovými trendy existující jazzrocková scéna. Ta často sázela na vyloženě rockové vyjadřovací prostředky, její výhodou bylo, že tvořila převážně instrumentální a tudíž hůře stíhatelnou hudbu. Alternativní scéna, jejíž bylo Extempore po několik let vlajkovou lodí, stála ovšem v opozici vůči všem třem zmíněným proudům. Stručně řečeno: její představitelé chtěli hrát veřejně a ne po stodolách, jazzrockoví muzikanti je nudili dlouhými sebevzhlíživými sóly a zkoušet dobývat posty Olympiku už vůbec nepřicházelo v úvahu.
Se slovem ,alternativa‘ ve smyslu 70. a 80. let se nicméně nepojí jen postoj a kulturní (v tehdejším Československu tudíž i politické) vymezení, ale také samotný umělecký výraz, podstata tvorby. V tomto ohledu je aktuální archivní 2CD velmi zajímavým studijním materiálem. Program Ebonitový samotář, který Extempore nahrálo a zahrálo v roce 1977 ve Všenorech a v pražské Karlínské besedě, je rozdělen na čtyři části, sestávající z několika písní, které vždy složil jeden ze členů kapely (a otextoval její leader Jaroslav J. Neduha). Z dnešního pohledu dvě úvodní části, z nichž pod první je podepsán baskytarista Jerry Tomášek a pod druhou kytarista Jiří Mareš, znějí vlastně poměrně tradičně rockově. Jestliže si v bezmála devítiminutové skladbě Parodie 197 dělá kapela legraci ze sáhodlouhého jazzrockového sólování, některá jiná místa plná sól se vlastně konceptuálně jazzrockovému (či artrockovému) myšlení až tak nevzdalují. To je ostatně cítit částečně i ve třetí části, kterou složil Jaroslav J. Neduha (konkrétně v šestiminutové kompozici Čisté víno pít, která působí, dost kuriózně, jako střet art rocku a plastikovského undergroundu). Jinak je ale Neduhova část celkem přesvědčivým nášlapem k expresivnějším a zároveň hudebně sofi stikovanějším polohám, které jsou typické pro ,pokročilejší‘ Extempore, ve kterém stále pevněji začal třímat otěže skladatel a saxofonista Mikoláš Chadima. Ten je také autorem závěrečné čtvrté části, ve které už skoro plně ,rozbaluje‘ svůj autorský arzenál, který se táhne v mnoha obměnách jako červená nit celou historií české alternativní scény až dodnes. Čtvrtá část je bezesporu nejživotnějším a nejvíce nadčasovým oddílem Ebonitového samotáře.
Druhým programem, který archivní album přináší, je Dům č.p. 112/34 – Radimovka, který Extempore provedlo ve velkém sále pražské Lucerny v květnu 1978 na 6. Pražských jazzových dnech, festivalu, pořádaném Jazzovou sekcí, která zde dávala prostor právě i řadě alternativních souborů k představení se před širším publikem. Program je hudebně celý dílem Mikoláše Chadimy a je zajímavým ,crossoverem‘ alternativního a – řekněme – klasičtějšího rocku. O zajímavé propletenosti tehdejší hudební scény svědčí hostování rockového pěveckého sboru C&K Vocal, který, ačkoli nikdy neměl na růžích ustláno, patřil přece jen k ofi ciálnější (resp. profesionální) sféře než Extempore.
Dvojalbum je rozhodně velmi cenným příspěvkem k hudební složce historiografie českého rocku. Možná vůbec nejzajímavější právě na těchto dvou programech je právě to, že umělecky stojí kdesi na pomezí mezi přímočarým rockovým výrazem a progresivními skladatelskými zaumnostmi. Jedná se ostatně o období, kdy Neduha (jenž po vystoupení v Lucerně kapelu opustil) původně své Extempore předával Chadimovi. Ten z něj v následujících projektech Zabijačka a zejména Velkoměsto udělal skutečného lídra české alternativní
