Jak Sarah Jaroszová kopla cestou do měsíce 

Sarah_Jarosz-Credit-Scott-Simontacchi-2Ačkoli jí v máji bude teprve šestadvacet, má skvěle přijatá čtyři alba. A pět nominací na Grammy. Přičemž dvě jsou takříkajíc otevřené a uvidí se 12. února. Ale i kdyby nezískala pověstný gramofónek za píseň House of Mercy v kategorii „best American roots performance“ (něco jako: výkon roku v duchu americké písňové tradice), nebo za celé album Undercurrent v ranku folkovém, nic to nezmění na tom, že je Sarah Jaroszová už tak dost široce uznávaná persona.
Od roku 2009, kdy se ohlásila deskou Song Up In Her Head a kritika halasně vítala juvenilní Texasanku coby bluegrassovou naději, urazila značný kus cesty. Během níž ovšem postupně řadu žánrových idiomů odkládala stranou až se stylové škatulce, aspoň prozatím, úplně vymkla. Ale kdykoli může modrotrávní prvky zase využít. Možná se tak přinejmenším tu a tam stane, neboť vládne značnou zručností především jako mandolinistka. Což jí za hru v rozjeté instrumentálce Mansinneedof v duelu s nástrojovým kolegou Mikem Marshallem z debutového alba vyneslo první šanci na Grammy. Mandolínu ostatně užívá pořád, ale převážně její méně obvyklou, o oktávu níže laděnou verzi, tedy s delším krkem a hlavně s korpusem typu akustické kytary Gibson, jíž se tudíž blíží podstatně robustnějším témbrem. Na koncertech bere do rukou také standardní španělku a banjo, ve studiu hrává občas na piano. A další orchestrálky od ní momentálně nečekejme. Jaroszová je totiž hlavně výtečná, podmanivá zpěvačka. A neustále zrající autorka s jasnou vizí.

Mužstvo snů
Dcerka učitelů, jejichž předci, jak příjmení napovídá, dorazili na přelomu 19. a 20. století do Ameriky z Polska, začala drnkat v deseti, cele se uvrtala do bluegrassu a pilně studovala nahrávky žánrových praotců Monroea, Flatta a Scruggse i jejich moderních následovníků Grismana, Flecka nebo Bushe. Časem se zúčastňovala různých bluegrassových soutěží a událostí, které mají v USA mohutnou tradici. Osudový moment přišel po vystoupení na slavném coloradském festivalu Telluride v létě 2007, kde studentka posledního ročníku střední školy zaujala producenta a lovce talentů vydavatelství Sugar Hill rovněž východoevropsky znějícího jména Gary Paczosa s předcházejícím kreditem skutečného mistra zvuku. Neb natáčel a míchal alba například  Alison Kraussové (vzala si ho i na právě vycházející komplet standardů Windy City), skupině Nickel Creek a dokonce i samotné Dolly Partonové. Když slušňáckou slečinku odvezl zkusmo do nashvillského studia, jeho nadšení vzrostlo po vyslechnutí několika dalších písní. Následoval podpis exkluzivní smlouvy a super bonus v podobě instrumentálních veličin při nahrávání, jimiž byli houslista Stuart Duncan, dobrista Jerry Douglas nebo členové kapely Punch Brothers. Pokud se z toho holce zamotala šiška, pak jen přechodně. Protože k úvodnímu kroku na velkou scénu se plně soustředila a zvládla ho perfektně. Kombinace vyspělé hry, plně znělého a čistého hlasu, přesvědčivého výrazu a schopnosti psát výrazné skladby, lehce ovlivněné irskou melodikou, jí vynesla okamžitý zájem nejen bluegrassového publika. Které ji mohlo lehce uvěřit texty vyjadřující dívčí pocity nejistoty a očekávání: „skoro osmnáct, už skutečná žena, snažím se přijít na to, co asi přijde, úkrok sem, úkrok tam, bezpečně se cítím uprostřed“ (Edge Of A Dream).

maxresdefaultS tím, co mi dáno
Následovalo album Follow Me Down (2011), potvrzující, že se Jaroszová pevně zabydlela v muzikantské společnosti přinejmenším o generaci starších mistrů, rozšířené ještě o Bélu Flecka (Come Around), basisty Viktora Krausse a Edgara Meyera nebo Vince Gilla. Který se přidal po úžasném Douglasově slideovém sólíčku do dvojhlasu v působivém zpracování Dylanovy Ring Them Bells. A také o Shawn Colvinovou (Run Away). Plus že ji ještě nemohly opustit zmatky mladinké duše. Ale volba songu Radiohead The Tourist nahraném s kompletními Punch Brothers, jehož výzvě snadno rozumí každý Pražan („zpomal, pitomče“), naznačila, co Sarah začala poslouchat a kam by ji to mohlo nasměrovat. I když samozřejmě nikoli až k existenciálnímu rocku britského kvinteta. Na jednu stranu nevycválané kůzle, na stranu druhou dívka cítící závazek nadání a hledající rovnováhu mezi tím, co vymysleli ti, kdo přišli před ní, a vlastními tvůrčími sny („budu pracovat s tím, co mi dáno… “ Floating In The Balance). A bluegrassově také zrovna nevyznívá závěr alba písní o oslnivém zjevu cikánky s úsměvem „který zastavil čas, hořkosladký jako víno“ (Gypsy) a drobnou instrumentálkou Peace s dřevěnou flétnou. Podstatná je tu také častá přítomnost cella stálého spoluhráče Nathaniela Smithe.
Jaksi druhotným, ale pro zpevnění kariéry účinným efektem desky bylo i přizvání ke koncertní a nahrávací sérii BBC a irské RTÉ s názvem Transatlantic Sessions, kterou umělecky řídili Jerry Douglas a skotský houslista Aly Bain.

Řád místo guláše
Jen se Smithem a s druhým parťákem Alexem Hargreavesem, hlavně houslistou, mínila Jaroszová natočit třetí dílko Build Me Up From Bones (2013). Což producent  Paczosa (spolupráce trvá dodnes) sice částečně akceptoval, ale nakonec studiem znovu prošli i někteří teď už její dobří extraligoví přátelé (Douglas, Krauss, Chris Thile). Ale nově se ozvala elektrika v kytarách a lap steelce, častěji se zapojovaly bicí instrumenty. To byl zřetelný „úkrok stranou“ a žádné jistoty vprostřed pokoje. Sarah nadto po absolutoriu tříletého studijního programu prestižní New England Conservatory, kde se zabývala kompozicí, a tedy i moderní vážnou hudbou a jazzem, z čehož Paczosu zprvu jímala obava, že jí to akorát způsobí guláš v hlavě, naopak projevila smysl pro řád. A přinesla zase o něco zralejší skladby v průzračných aranžmá. Ještě je mírně naředila výpůjčkami (ohromná Dylanova Simple Twist Of Fate jen se Smithovým cellem a Book Of Right-On křehounce zpívající-mňoukající harfenistky Joanny Newsomové). Ale jak čerstvě na Manhattanu usazená Jaroszová evidentně hltala příval nových podnětů, tak zároveň stále víc vynechávala mandolinové a banjové vyšívačky a zpod rukou se jí linuly písně se silnými melodiemi. Podtrhávané promyšlenými a barevně k sobě pasujícími doprovodnými hlasy Aoife O’Donovanové z kapely Crooked Still, australského songstera Jedda Hughese, který se autorsky podílí na dvou skladbách, a Darrela Scotta, ten se Sarah také jednu složil. Šlo tedy povětšinou o soudobý akusticko-elektrický folk, bluegrassem spíš jen líznutý. Asi také trochu poměštělý. Ať už to znamená, co chce, příznačný je pro nové období řádek z úvodního songu Over The Edge: „kopnout do měsíce a pozorovat, jak se trhá“. To by sedmnáctiletou holku z texaského maloměsta Wimberley patrně nenapadlo. Ale už jí bylo dvacet a žila v hlavním městě světa.
V něčem její nová muzika připomínala novátorské Punch Brothers. Kteří si ale při veškeré úctě prstolamnou expresnost pořád nedokážou odpustit. Jsou ovšem také o nejméně stupeň většími virtuózy. Přesto je pozoruhodné, že Jaroszová efektní technickou dovednost potlačila ve prospěch celkového střídmějšího vyznění. A pak hlavně, že doslova uváděla v život to, o čem dřív občas zpívala. Aniž by se vzdala původních hudebních lásek a východisek, našla koncentrovaným úsilím svou cestu. Panejo.

Spodní proud
I když se na Grammy nominace díváme rezervovaně, neboť se často týkají umělců jen prostředních, kreditu určitě přidávají. Interes médií i myslivého publika (vysloveným fanouškem Jaroszové je například ekonomicko-politický komentátor New York Times Paul Krugman, jak patrno z jeho blogu Friday Night Music), znamenal, že se poslední roky nová hvězda akustické muziky nenudila. A jelikož je schopná zahrát výtečně buď sama, nebo s komorním ansámblem, objevovala se ve všemožných lokálních TV show a na nejrůznějších pódiích. Také v okouzlující sestavě I’m With Her s kamarádkami O’Donovanovou a vehementně zpívající houslistkou Sarou Watkinsovou (Nickel Creek). Našla ale i dost času k přípravě nové desky.
Jestliže nejvytříbenější kritikové zatím nad jejími dílky blahem vrněli, teď už šlo skoro o euforický řev. A nebylo se co divit. Album Undercurrent, vydané loňského června, je určitě dosavadní vrchol Sářiny pouti k hudebnímu absolutnu. A podstatně sebevědomější, vznikalo čistě podle jejích představ, tedy bez pomoci slovutných hráčů. Poprvé tu také není žádná převzatá píseň, i když čistě sama složila z jedenácti toliko čtyři. Přišla totiž na chuť psaní v tandemu, který se stále obměňuje a pod jednotlivými songy vidíme vedle jejího opět jména Hughese a O’Donovanové, nově Lukeho Reynoldse a také Joeyho Ryana z folkovéhu dua The Milk Carton Kids, mimochodem skvělého a tvořícího v linii bratrů Everlyových a Simona s Garfunkelem (song Take Me Back je také přesně toho rodu). A konečně Parkera Millsapa, zpěváka chlapeckého sexappealu a původní elvisovské energie (je výrazně slyšet v Comin’ Undone, poprvé podbarvené varhanami). Samí vrstevníci se také společně se Sarou Watkinsovou podíleli na instrumentálních partech. Hlavní díl podkladů ovšem obstarává Jaroszová, a i když její vybrnkávaný způsob hry na oktávovou mandolínu mate, zřejmě užívala hojně kytaru. A definitivně se posunula do kategorie všeobecného písničkářství. Ani jen trochu slabší kus na desce nenajdete a obzvlášť silných je převaha. Na první poslech mezi ně patří House Of Mercy o marném klepání na dveře „domu milosrdenství“ a tedy asi navždy zbytečném úsilí ex-milence, který má „pod košilí znavené svaly a kamenné srdce a převlek divokého chameleona“. O lásce z různých úhlů pohledu se tu zpívá většinou. Také jsou jejich autoři a interpreti výhradně mladí lidé. A tyhle věci s nimi cvičí. Ale Take Another Turn je songem o samotě. V Everything To Hide se mluví o šeptaných nepřípustných slovech „cítíš spodní proud a tlak přílivu, když jsem s tebou, máme co skrývat“. A závěrečná Jacqueline evokuje náladu u vodní nádrže newyorského Ústředního parku, pojmenovaného po paní Kennedyové-Onassisové, kam se zpěvačka chodívá v těžších chvilkách ráchat a rovnat si myšlenky.  
Všechno zní svěže, nápaditě, v úžasném provedení a sugestivní atmosférou. Je to neokázalé, čisté, pro někoho na prvý poslech až nenápadné. A přece neodbytně přitažlivé. Snad nějakým spodním proudem nebo podtextem. Jímž Sarah Jaroszová dala pojmům folk a folk-rock nový význam a kvalitu. Sama si přitom pořád připadá na začátku. Vzhledem k obratu, který za oněch osm let učinila, na tom něco je. Už teď můžeme být napjatí, co bude následovat.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *