Jakub König: Nic nemůže bejt natrvalo

S Jakubem Königem se znám už pár let. Ačkoliv se vídáme málo, cítím v něm svou spřízněnou duši, a pokaždé si skvěle pohovoříme. Tentokrát jsme proprali jeho hudební projekty Zvíře jménem Podzim i Kittchen s čerstvě vydaným albem Puls, nahrávání nový desky, malování, bylinky, Jeseníky, životní temnoty i východiska. Mimochodem – víte, jak zní takový dvojhlasý ticho?

Jakube, my jsme se poznali v roce 2015, když jsi vydal Kontakt. Teď vydáváš novou desku Puls, která začíná slovy: „Všechno se mění“. Vím, že toho je spousta, ale co všechno se teda od té doby změnilo?

Od vydání Kontaktu se změnilo hned několik úplně zásadních věcí, z nichž asi největší dopad na mě mělo narození naší dcery Marušky, který je teď tři a půl roku. Její příchod do našeho světa znamenal největší změnu, kterou jsem zatím zažil. Byl to největší posun v tom, co jsem dělal a jak jsem se k tomu stavěl. V tom, jak jsem se stavěl k hudbě, k psaní a k malování, ale i jak jsem se vztahoval ke světu. Tím, že se najednou v našem vztahu s Mášou objevil další malinkatej člověk, jsem se začal na spoustu věcí dívat úplně jinejma očima. A hodně z toho se nějak odráží i v těch písničkách.

A ve tvým hudebním světě?

Další věc, která se od Kontaktu změnila, je to, že jsme natočili dvě desky s kapelou Zvíře jménem Podzim, kde jsem potkal Aid Kida, jehož způsob práce a hudební cítění jsou mi hodně blízký. Takže – napřed na takovej záskok a později nastálo – jsme ho pozvali do kapely. Tím, že se z dua stalo trio, se během loňskýho a předloňskýho roku transformovala věc, která se dlouho vyvíjela spíš jako kapela dvou lidí. To jsou dvě takový hlavní, důležitý změny, který jsou zachytitelný na tý naší desce. Zároveň bych řek, že těch věcí, který se postupně s Kittchenem v mým životě mění, je strašně moc, a je docela těžký je takhle v průběhu zachytit. Myslím, že ty dvě nejdůležitější jsem ale trefil.

Prolnutí s Ondřejem Mikulou aka Aid Kidem a Tomášem Neuwerthem je podle mě zásadní jak v Kittchenovi, tak ve Zvířeti. Oběma projektům navíc vyšly desky v relativně krátkým časovým horizontu. Co je od sebe odlišuje?

Zvíře je mnohem víc o společenství a nějakým kmeni. Je tam důležitý to, že je nás hodně, jsme velkej tým. Nejenom lidi, kteří stojí na pódiu, ale i lidi, kteří jsou pod ním. Přestože můžeme hrát v různejch sestavách, tak ta síla je hlavně v tý mnohosti a v tom, že se můžeme při hraní dost uvolnit. Tím, že je nás tam hodně, tak se ta zodpovědná práce na pódiu rozdělí mezi velkou spoustu lidí. Takže se daleko častějc můžeme svézt na vlně, kterou ta kapela zdvihá a hrne před sebou. V Kittchenovi jsme jen tři a je to velmi úsporný, ať už v aranžích, když to vzniká, nebo i pak na pódiu. Je třeba víc dávat bacha a bejt aktivně mnohem konsolidovanější. Člověk se míň povozí, jak má větší zodpovědnost a víc úkolů, ale zároveň je to hodně dravej a hlubokej zážitek, když celou dobu vlastně nezastavíš. Myslím si, že ta úspornost v Kittchenovi je v něčem i dost důležitá. Ve Zvířeti to občas můžeme otevřít v množství nástrojů, hlasů nebo motivů, ale v Kittchenovi je potřeba být sporej, jednoduchej a syrovej.

To se tedy týká aranží a interpretace. Když se ale bavíme o samotných písních, tak ty v obou projektech píšeš vždycky ty, je to tak?

Do určitý míry jo, ale teď jsem hlavně tvůrce nějakejch začátků nebo forem, protože ve Zvířeti i Kittchenovi jsme spoustu písniček teď dělali společně. Ve Zvířeti jsem měl hotový písničky, který jsem představoval Aid Kidovi, když jsme dělali nějaký kostry, na kterých jsme pak desku Září stavěli. Ale na tý chalupě u Jeseníku, kde jsme byli s Tomášem Neuwerthem a s Ondrou a vymejšleli novýho Kittchena, tam jsme moc věcí připravených neměli. Já jsem měl nějaký starý věci a kousíčky textů v telefonu a hodně jsme jamovali a vymejšleli na místě a hráli. Z těch tří zaznamenávacích setkání jsme si vždycky odvezli spoustu materiálu. Měli jsme velký množství takovejch veselejch elektronickejch instrumentálek, který postupně odpadaly, když se formovala finální podoba desky Puls. Ten novej Kittchen a ty písničky vznikaly hodně společně, často dílem nějaký náhody a toho, že jsme na to měli klid a zapnutý záznamový zařízení.

To by mě právě zajímalo – jaký je být v tvůrčím triu s tak silnejma osobnostma, jako je Tomáš a Aid Kid. Jestli se to třeba nemlátí, nebo naopak jestli se ty energie třeba navzájem sčítají.

Když se Ondra Mikula s Tomášem Neuwerthem potkali ve Zvířeti, tak kolem první desky stáli oba na úplně opačnejch koncích názorovýho spektra. Každej si ji představoval zvukově jinak. Možná to pramení trochu z toho, že jsou nějakejch dvacet let od sebe, a taky je to tím, že se každej zabejvá něčím trochu jiným. Takže zatímco Ondra to slyšel spíš jako moderní elektronicko-písničkářskou desku, Tomáš si představoval, že budeme znít třeba jako Arcade Fire nebo podobný kapely. Že se bude zachycovat i detailní zvuk nástojů a tak. V tom Zvířeti to tehdy chtělo dost řešení a vymejšlení, jak to udělat, aby byli všichni s tou nahrávkou spokojení.

Z toho teda trochu cítím, že teď u nový desky Kittchena už to bylo asi trošku jinak…

V Kittchenovi to bylo jinak. Za prvý už se znaj, za druhý spíš vynikly ty věci, co je spojujou. Protože zatímco když jsme nahrávali s Tomášem sami dva ve studiu a on se mi snažil vysvětlit nějaký technický specifika toho, co nahráváme, nebo nějaký finesy, který se tam chystal udělat nebo zrovna dělal, tak se mnou si o tom moc nepokecal. Ale s Ondrou strávili dlouhý hodiny a hodiny rozebíráním věcí, kterejm já vůbec nerozumím, a oba byli hrozně spokojení. Oba dva to mají hodně zmáknutý a každej umí něco trochu jinýho, takže bylo vidět, že se od sebe vlastně i dost učej. A bylo hezký sledovat, jak to bylo obousměrný a každej hltal to, co ten druhej dělal. Takže v tom Kittchenovi to bylo hodně příjemný, protože od chvíle, kdy jsme tam přijeli a zapojili to, tak se to celý uvolnilo a jenom jsme hráli a chodili na cigárko na verandu, pod kterou šuměl potok, a pak jsme zase šli hrát. Ondra nebo Tomáš se vždycky zahloubali do nějakýho momentu některý písničky a já jsem šel ven malovat. A když jsem se vrátil, tak jeden z kluků byl pořád zahrabanej v tý písničce, druhej něco dělal na nějakým jiným kousku jiný písničky a tak.

Ve Zvířeti mají taky Ondra s Tomášem takhle zásadní vliv, nebo to řešíte v rámci širšího kolektivu?

Ve Zvířeti je hlav, který do toho mluví, víc. Ta práce je hodně otevřená. Taková laboratoř. Kittchen je postavenej na tom, že je nás málo a hluboce se věnujeme něčemu, co nás baví, a učíme se od těch druhejch. Oba kluci mají svůj specifickej způsob práce, na kterej pořád dost valím voči. Cejtím, jak mě to setkávání s těmahle inspirativníma a důležitejma lidma posouvá.

S Jakubem Königem se znám už pár . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář