Japonsko nám tleskalo

Hiroshi Masuda: „Než jsem jel poprvé do Prahy, slyšel jsem dvakrát Už jsme doma. Tolik mi to dalo, že když jsem pak do Prahy přijel, připadalo mi, že to město už důvěrně znám.“ Rok a půl příprav zabralo uspořádání ojedinělého hudebního festivalu, který se pod názvem Music Arts 3japonsko3Czech – Japan a s podtitulem Czech Music On The Road uskutečnil v polovině prosince v japonském Tokiu. Cestičku do Japonska prošlapali už před lety Už jsme doma, kterým vyšlo u japonského vydavatelství Posiedon CD i DVD a místní publikum je dobře zná – to ostatně bylo vidět na divácích, kteří si melodie UJD při koncertě zpívali s kapelou. Spoluorganizátorem festivalu byl spolu s agenturou A.M.P. majitel Poseidonu Hiroshi Masuda.

Co je Czech Music On The Road? Jde o putovní festival české alternativní hudby, který se představil v minulosti v Polsku, Bělorusku, Estonsku, Lotyšsku, Litvě, Rusku, Nizozemí, Belgii, Francii, Maďarsku, Srbsku, Bosně, Chorvatsku a Slovinsku. Česká alternativa má ve světě velice dobrý zvuk a festival se setkává všude s velkým ohlasem. Naše kapely prostě hrají ,tak trochu jinak‘ a umějí se v záplavě středního proudu prosadit před nejnáročnějším publikem. V Tokiu se představili Už jsme doma, Pavel Fajt, MCH Band a Psí vojáci. To, čemu my říkáme alternativní hudba, označují Japonci jako progressive rock. Tokijský festival se tedy odehrával v duchu ,progressive rocku‘ a měl česko-japonský charakter – každý večer se představila česká skupina a její japonský protějšek.

Festival odstartovala skvělým výkonem tokijská skupina KBB (v květnu je přivítáme jako hosty UJD v Čechách). Instrumentální hudba postavená na houslových melodiích s těkavým rytmickým spodkem, shodli jsme se, že v jejich hudbě cítíme kus slovanské melodiky, ačkoliv kapela jinak byla výrazně japonská, užívající nezvyklé postupy a dravý spodek. Následoval MCH Band – musel japonským uším také znít nezvykle, zpočátku sice byla znát trochu nervozita, ale pak se kapela vypjala k perfektnímu výkonu, který publikum odměnilo dlouhým potleskem. Druhý den zahajovali Bondage Fruit, nejlepší japonská kapela, kterou jsme za celý pobyt slyšeli. Vrcholem večera se přesto stali Už jsme doma. Bylo vidět, že zde nehrají poprvé, publikum reagovalo nadšeně a bylo fascinující sledovat způsob poslechu japonských posluchačů: neopouštěli sedačky a tancovali vsedě! Zajímavé bylo také pozorovat v šatně během koncertu UJD japonské hudebníky. UJD patrně neznali a vypadalo to, že se chystají poslechnout si jen jednu písničku a odejít. Nakonec zůstali do konce a bavili se humorem, kterého je v hudbě UJD dost a dost. Kytarista byl nejvíc nadšen ,punkovou rukou‘ Míry Wanka: „Gummi hand,“ opakoval si nevěřícně. Koncert skončil triumfem UJD, diváci je prostě nechtěli pustit z pódia.

Úvod třetího večera patřil skupině Fresh, velice mladé místní skupině, následovali další místňáci Hallucigenia. Pak již usedl k bubnům Pavel Fajt. V polovině koncertu se k němu přidala butó tanečnice Sawaka Oka. To celý koncert ještě pozvedlo do vyšších dimenzí a bylo úžasné to všechno poslouchat a sledovat. Evropská rytmika a japonský tanec… Po přídavku jsme se dočkali ještě sessionu Fajta s předchozí kapelou i se Sawakou Oka. Diváci odcházeli náramně spokojeni. Festival vyvrcholil závěrečným dnem, který patřil vedle japonských Quikion Psím vojákům. Přestože v hudbě Vojáků je významná textová složka, diváci reagovali velice příznivě; v hudbě jsou prostě cítit emoce, které se řinou z pódia do hlediště. Publikum si je opravdu užívalo a muzika Vojáků mu udělala radost.

Nutno říci, že celý festival byl dokonale nazvučený, nebylo co vytknout. Sa-motný prostor klubu Goodman, kde se festival odehrával, se ukázal být naprosto ideálním pro tento typ hudby – vše je uzpůsobeno poslechu a divák se zde cítí velice dobře. Bylo většinou zcela plno, skvělá atmosféra, publikum velice pozorné a živě a vděčně reagující. Pro všechny účastníky výpravy bylo překvapením, nakolik jsou Japonci obeznámeni s Českou republikou, jak dobře se orien tují v české klasické hudbě, literatuře, fi lmech, a kolik znají jmen z naší kultury. Přestože akce tohoto druhu hudby v tak velkém rozsahu se v Japonsku konala poprvé, byli všichni mile zaskočeni, jak obrovský to mělo smysl, význam i dopad. Čtyři tokijské dny posunuly dobré povědomí o kvalitě naší hudby opět o stupínek dopředu.

Festival skončil, ale Czech Music On The Road pokračovala, tentokráte po kolejích. Už jsme doma a Pavla Fajta ještě čekalo druhé a třetí největší japonské město Nagoia a Osaka. Nagoiský večer zahájila místní skupina Fuzz Section. Ačkoliv jsme dosud slyšeli velmi kvalitní japonské kapely, tato byla výjimkou, potvrzující pravidlo. Pak nastoupil Pavel Fajt. V publiku měl dost příznivců, kteří si před koncertem nechávali podepsat přinesené CD Bittová- Fajt, takže diváci očividně věděli, na co přišli. Není tedy divu, že byl jeho set přijat velmi vstřícně. Už jsme doma trochu potrápil zvukař, který nastavil úroveň odposlechů jinak než na zvukovce, ale po chvíli se vše srovnalo. Míra pozval na pódium Hiroshiho, který měl ten den narozeniny, popřál mu vše nejlepší a UJD mu zazpívali Happy Birthday na melodii písně Napůl(!). V šatně se měla chystat následující skupina Free Love, ale jak spustili Už jsme doma, dali se do neutuchajícího tance a3japonsko2 aplaudování. Ke konci setu se přidal i Pavel a v backstagi se konal jam, bubnování a tanec do rytmu UJD. Celý večer zakončili místní Free Love – jak název napovídá, naprosto ve stylu hippies. Free byli rozhodně, jejich skladby neměly pevnou strukturu, převalovaly se a odvíjely zcela volně. Nesporně zajímavé a těžko popsatelné. V Osace hrály opět čtyři skupiny, takže z nádraží jsme pílili rovnou na zvukovku. Typický muzikantský zeměpis – navštívit spoustu měst, ze kterých poznáte jen místo, kde se hraje, místo, kde se jí a místo, kde se spí… Večer zahájil Pavel Fajt. Přestože všude byl zvuk výborný, zde byl ještě lepší – ostatně, všechny kluby zde vlastní špičkové vybavení a zvukaři to umějí, jediná potíž byla, že ne všichni rozuměli anglicky… Pavla můžeme jen obdivovat, jak sám, jen se svými bubny, respektive bubny a elektronikou, dokáže udržet pozornost, zaujmout a nadchnout; hodně záleží na momentálním rozpoložení, na rozložení sil a na vložené energii. Má to o dost složitější než kapela, kde se všichni členové doplňují a strhávají k výkonu navzájem.

Následující Ese Roman nelze nazvat jinak než japonským masakrem. Ne uvěřitelně hlasité, intenzivní a energické, těžko popsat, po Bondage Fruit to nejlepší, co jsme v Japonsku slyšeli.
Jako třetí hráli Už jsme doma, kteří mají v Osace již dobré jméno – dokonce byli poznáni na ulici kolemjdoucími… Koncert? Úspěch – jako vždy, Už jsme doma znějí stále velice originálně a pro mentalitu Japonců určitě hodně nezvykle – v tom nejlepším možném slova smyslu. Napřed jako by nevěděli, co si o tom myslet, ale pak je muzika vtáhne do děje, pohltí a dostane do kolen. A na závěr večera naši hostitelé, skupina Djamra (znáte z Prahy). I ti patří k tomu nejlepšímu, co jsme zde slyšeli. Prostě ,progressive rock‘…

Přijeďte znovu, hned za rok,“ prosili Japonci. Asi nás fakt mají rádi.

Blog a fotodokumentaci z Japonska najdete na www.rock-jazz.cz a www.musicontheroad.cz

Přidat komentář