Jazz, improvizace a komorní hudba na sklonku roku 2005, zimní kolekce Leo Records

Britské vydavatelství Leo Records, zaměřující svou vydavatelskou činnost na improvizovanou hudbu a avantgardní jazz s občasnými přesahy do soudobé vážné hudby, jsme už na stránkách UNI představovali několikrát. Loňská předvánoční kolekce plná významných jmen byla nejen velice bohatá, ale také poměrně kvalitní.

minirecenze1Nejzajímavější a nejinvenčnější nahrávkou v kolekci Leo Records ze sklonku minulého roku je zcela určitě album oktetu Simona Nabatova s názvem A FEW INCIDENCES (Leo, 78:54). Materiál alba je založen na koncepčním spojení jazzové improvizace, živé elektroniky a recitace groteskně-absurdních textů Daniila Charmse. Deklamace (a místy i zpěvu) se ujal vokální experimentátor Phil Minton a spolu s pianistou Nabatovem v oktetu vystupuje německý saxofonista Frank Gratkowski, cellista Ernst Reijseger, kontrabasista Matt Penman, trombonista Nils Wogram, bubeník Michael Sarin a elektronik Cor Fuhler, hrající také na housle ovládané klávesami (tzv. keyolin). Fuhlerova role je ve znění skupiny poměrně důležitá – vytváří neustálou kulisu a podklad Mintonově expresivnímu vokálu a přerývavé i rozložené souhře akustických nástrojů (And That’s All, An Encounter), a téměř sólovou roli má v závěrečné skladbě Ivan Ivanych Samovar, v níž destruuje sampl ruského originálu Charmsovy básně. A Few Incidences rozhodně aspiruje na post jazzové desky roku 2005.

minirecenze2Páté album rakousko-švýcarsko- -ruského jazzového kvartetu Pago libre STEPPING OUT (Leo, 56:59) je jakýmsi vykročením za hranice téměř dvacetileté existence souboru. Skupina v odvážném nástrojovém obsazení lesní roh, kontrabas, piano a housle sdružuje významné evropské hudebníky: Johna Wolfa Brennana, Arkady Shilklopera, Tscho Theissinga a Georga Breinschmida. Vydavatelem jsou označováni jako Weather Report jedenadvacátého století a v jejich mnohotvárné zvukové fúzi, v níž hraje kompozice a improvizace rovnocennou roli, se skutečně objevují rozmanité inspirační zdroje: ruský a středomořský jazz, be bop, evropský folklor a především soudobá vážná hudba. Hudba kvartetu je bohatá na náhlé změny rytmů, je melodicky proměnlivá a na mnoha místech i hravá (perziflážní skladba Waltz For Alfred Hitchcock nebo groteskně citující Please don’t leave me).

minirecenze3Album švýcarského improvizačního tria POTAGE DU JOUR (Leo, 53:41) vokální improvizátorky Franzisky Baumann, saxofonisty Jürga Solothurnmanna a pianisty Christopha Baumanna je živelnou polévkou, uvařenou z nejlepších surovin avantgardního jazzu a volné improvizace. Vyvážená freejazzová souhra piana a saxofonu a volně improvizovaného, neverbálního vokálu se pohybuje v mnoha polohách, od bouřlivých erupcí piana a hysterického jekotu, kterým často vrcholí exaltovaný rozhovor vokálu a saxofonu (We, Are, Soup) až po klidné či téměř meditativní jazzové pasáže (In). Pro hudební přístup tria je jistě signifikantní ironická aluze, která vznikne spojením všech názvů skladeb tohoto alba: We Are Only In It For Soup. Enjoy!

minirecenze4Dvě významné improvizátorky – americká vokalistka Lauren Newton a francouzská kontrabasová virtuoska a občasná vokalistka Joëlle Leandre – spolu v různých projektech již přes deset let vymýšlejí „abstraktní hudební příběhy“ pro hlas a kontrabas. Živý záznam jejich bezprostředního hudebního jazyka FACE IT! (Leo, 46:26) zachycuje obě hudebnice v dosti expresivních polohách, ovšem oproti předcházející recenzované nahrávce nezacházejí do přílišných extrémů a celkové vyznění je spíše komornějšího charakteru. Nonverbální i verbální (především skladba Face it 6) vokální improvizace podkreslené krkolomnými kontrabasovými plochami a občasné souzvuky obou ženských hlasů na desku přenášejí nezaměnitelnou koncertní atmosféru, z níž je cítit nápaditá dravost a radost ze společné hry.

minirecenze5Vynikající záznam koncertu kvintetu Anthony Braxtona (LONDON) 2004. LIVE AT THE ROYAL FESTIVAL HALL (Leo, 60:10) zachycuje legendu freejazzového saxofonu s jeho novým kvintetem, jehož členy jsou perkusista Satoshi Takeishi, kontrabasista Chris Dahlgren, trumpetista Taylor Ho Bynum a kytaristka Mary Halvorson. Jak lze předpokládat, deska navazuje na konstantně vysoký standard Braxtonových ,trojrozměrných‘ kompozicí v rámci jeho hudebního konceptu ,Ghost Trance Music‘ a dá se dokonce říci, že ho částečně překračuje. Mladí muzikanti jsou Braxtonovi zdatnými spoluhráči (ostatně s částí z nich už hrál i v jiných sestavách), nejčastější jsou zde souhry kytary a trubky nebo basy a perkusí (na něž Satoshi Takeishi hraje pouze rukama, ale zato velice výrazně a tvrdě) a ačkoliv tvoří Braxtonovy symetrické saxofonové figury již tradičně dominantní složkou zvuku většiny jeho projektů, jeho spoluhráči zdaleka nepůsobí jako pouhý doprovod.

minirecenze6Hudba osmičlenného souboru International Ensemble, vedeného maďarským violistou Szilárdem Mezeiem, navazuje albem DRAUGHT (Leo, 71:56) na tradici mingusovského ensemblového jazzu. Kromě Minguse, jehož inspirace je nejpatrnější ve skladbě In Step, zde můžeme slyšet odkazy na Coltranea, Ellingtona nebo Sun Ra (Female Boxing), které jsou velice inspirovaně přetaveny do dlouhých hudebních ploch, v nichž se stýká melodický post- -bop s freejazzovými prvky a tradiční (téměř swingující) hra s avantgardními výboji. Živý oktet tvořený středoevropskými hudebníky ukazuje, že i nepříliš známý jazz za našimi jihovýchodními hranicemi přesahuje naši jazzovou scénu (kromě několika málo výjimek) o několik tříd.

minirecenze7Po loňských spolupracích s Matthewem Shippem a Tomaszem Stańkem Leo Records zprostředkovaly mladému kytaristovi Markovi O’Learymu další významné hudební setkání; tentokrát s proslulým pianistou Uri Cainem a bubeníkem Benem Perowskym (Lounge Lizards, Elysian Fields). Abum CLOSURE (Leo, 51:34) vzešlé z této spolupráce, pod jehož osmi kompozicemi je podepsán právě O’Leary, trpí stejnými neduhy jako jeho předchozí nahrávky – i přes občasné poměrně zajímavé kolektivní pasáže je deska příliš formálně dokonalá, podřizuje se O’Learyho stylu, který je nadměrně zaměřený na technicistní detaily, idiomy a kytarové ornamenty a tak z celku vane chladný dech jazzové akademičnosti. O’Learyho podstatně zkušenější spoluhráči se do popředí dostanou pouze v několika silnějších momentech (rytmicky přímočařejší Prepared a kolektivní Tribal Tendencies), na zbytku alba pak převažuje zvuk kytary, hypertrofované na úkor rytmických nástrojů. Celek na posluchače působí poněkud redundantním dojmem – avantgardní hudebníci hrají celkem tradiční a konzervativní jazz, ale přitom mají na víc.

Karel Kouba
Repro UNI
www.leorecords.com

Přidat komentář