Jeho indiánské jméno znělo Ten, Který Miluje Svobodu

V pondělí 8. ledna zemřel hudební publicista Vojtěch Lindaur. Přestože nikdy nepatřil do okruhu přispěvatelů kulturního magazínu UNI, pro velkou část z nás byl zcela zásadním člověkem jako kamarád, spolupracovník, inspirátor. Pro mnohé jako člověk, který jim doslova změnil život. Několika osobními vzpomínkami bychom rádi jeho osobnost připomněli.

 

Ondřej Bezr: Nechtěl bys jednu ubrat?

I když myslím měl Vojtěch jistou formu patosu rád (ne nadarmo stál například jako producent u prvních oficiálních nahrávek kapely Precedens) a do jeho bohatého a nedostižného autorského arzenálu také patřila spousta obratů a obrazů zcela necivilních, jsem si jist, že nějakým patetickým výronům vůči své osobě by se vysmál. Pokusím se jim tedy vyhnout.

Řeknu vám radši, čím ovlivnil časopis, který držíte v rukou. A nejen ten. Na stejné věci jsme se shodli i se šéfredaktorem elektronického hudebního magazínu Headliner Honzou Vedralem večer 8. ledna, když jsme v jedné karlínské hospodě zapíjeli smutek z toho, co se toho dne krátce po poledni stalo. A jsem si jist, že by totéž potvrdila i Jana Kománková, šéfredaktorka kulturního webu Proti šedi. Všichni tři plus zástup dalších jsme totiž, přes jistý věkový rozdíl, vlastně Vojtěchovy děti“.

Atmosféru v Rock & Popu 90. let, kterou jsem měl tu čest po většinu té dekády dýchat každý den, Vojtěch nevyléčitelně nakazil svobodou. A to ne jen nějakým pofidérním pocitem, ale zcela jasnými, konkrétními skutky. Ten časopis nejenže dával prostor mistrům svého oboru, kteří jej zakládali, ale i nám začátečníkům a neumětelům. Dostávali jsme prostor, který by jinde byl nemožný už v tehdejší době, o té dnešní ani nemluvím. Jistěže tuhle linii nastolil už první šéfredaktor Jiří Černý, ale Vojtěch ji po svém převzetí funkce v roce 1992 dotáhl skutečně až na úplné maximum. Lindaurovská svoboda spočívala v tom, že pro něj jako šéfredaktora bylo prvořadé, aby každý autor psal o tom, co má rád, v čem se cítí silný v kramflecích, a aby k tomu použil podle vlastního mínění adekvátní formu. A aby si o objektu svého psaní myslel, co chce, podle vlastního vědomí a svědomí, a ne to, co si má myslet, ať už podle šéfredaktora, podle hudebního vydavatelství nebo třeba momentálního majitele časopisu. Dneska ve většině médií též nevídáno…

Vzpomínám si na jeden z velmi řídkých okamžiků, kdy obvykle klidný Vojta doslova zuřil, když se právě jeden z oněch pozdních majitelů (nikdo mi nevymluví, že mu handrkování s těmihle pišišvory podstatně zkrátilo život) pokoušel ovlivnit záporné vyznění recenze alba jakési bezvýznamné metalové kapely jen proto, že s jejím zpěvákem chodil čutat fotbal či co. Samozřejmě neuspěl. Mě osobně jen jednou jedinkrát zkusil Vojta lehounce ovlivnit, když jsem desce nejmenované popové zpěvačky, do které jsem se úplně zamiloval (do té desky, ne zpěvačky, fakt!), dal v recenzi plný počet hvězdiček. Nechtěl bys jednu ubrat?, zeptal se mě velmi opatrně, na což jsem přesvědčeně a se sebejistotou začátečníka odpověděl: Ne. Dnes už samozřejmě vím, že měl pravdu. Ale taky vím, že udělal dobře, když mi dal možnost téhle velmi pozdní sebereflexe tím, že onu pětihvězdičkovou recenzi pustil“.

Když jsem před dvanácti lety dostal nabídku stát se šéfredaktorem UNI, šel jsem s Vojtou na víno a zeptal se ho, jestli to mám vzít. Jestli si myslí, že na to mám. Já si tím sice nejsem dodnes stoprocentně jist, ale on mě tehdy stoprocentně podpořil. Já se za to rozhodl, že UNI povedu, jak jen to půjde, v duchu starého Rock & Popu. Že ho v první řadě postavím na zajímavých autorských osobnostech, za které budu ochoten, jako Vojta tehdy za nás, doopravdy kopat (i když třeba někdy budu vědět o slabinách toho či onoho, své vlastní v to počítaje na prvním místě). Že se kolegů v první řadě budu ptát, o čem by oni sami rádi napsali a jak dlouhé si to představují, a až teprve potom budu vyplňovat křížovku povinných témat, vázaných třeba na nějaké aktuální události nebo inzerci. A že když o některé téma nebude mezi mými autory zájem, nebudu dávat žádné befely. Prostě se o něm buď psát nebude, nebo jej zpracuji sám. Stejně jako to dělával Vojta.

Hm, trocha toho patosu se tam nakonec dostala, co? Tak promiň, Vojto…

(autor je bývalý redaktor lindaurovské redakce Rock & Popu, v současné době šéfredaktor kulturního magazínu UNI a redaktor kulturní rubriky Lidových novin)

 

Radek Diestler: Vojtěch mi provedl několik věcí.

28. ledna 1993 v redakci Rock & Popu (pamatuji si to naprosto přesně; šel jsem tam ze zkoušky z obecného středověku, a v kvádru od maturity musel v tom prostředí vypadat jako dvojnásobný debil) vyslechl mou nesouvislou řeč o tom, co bych věhlasnému časopisu mohl nabídnout, a pravil „Tak podívejte se, jste z Plzně, není tam nějaká zajímavá kapela, o který byste nám napsal?“ To se ví, že jo.

Pak mě někdy v září nebo v říjnu 1995 při natáčení filmu Mňága Happyend (je tam chvilku vidět, ve scéně z tiskové konference) vytáhl do baru za památnou prodejnou Paris – Praha v Jindřišské, a sdělil mi dvě důležité věci. Že by mne povýšil z prostého externisty do redakce, to za prvé. Za druhé, že štáb seriálu Bigbít shání někoho, kdo by se staral o archivy, protože „ten Hraboš, co to dělá, nestíhá“. A že jak mne tak pozoruje, tak si myslí, že… to se ví, že jo. S kariérou historika byl konec, historické vědy ale upřímně řečeno o nic nepřišly.

A pak mi asi o sedm let později nabídl, jestli bych s ním, s Vláďou Vlasákem a Danem Vojtíškem nejel do Glastonbury. To se ví, že jo.

Za všechny ty věci jsem mu neskonale vděčný. Stejně jako za to, že mne na začátku nového tisíciletí naučil ve vinném výčepu nahoře na Palmovce pár věcí o víně. Snad jsem mu to mnoho let poté vrátil ve své oblíbené disciplíně, když volával z Pivovarského klubu v Karlíně a na začátek obvykle pravil „pane kolego, pivní hlášení. Máme tady pár novinek.“

Zkrátka a dobře, Vojtěch mi změnil život.

(autor je bývalý redaktor lindaurovské redakce Rock & Popu, dnes hudební publicista na volné noze a pracovník Popmusea)

 

Ivan Hartman: Psaní bolí

Tu větu Vojty Lindaura si budu pamatovat celý život. Ostatně, sama se mi pravidelně připomíná už nějakých osmadvacet let. Tehdy, na začátku devadesátek, řekl Vojta v redakci časopisu Rock & Pop: „Psaní bolí.“

Bylo to jedno z nejdůležitějších, skoro iniciačních sdělení, která jsem kdy slyšel v souvislosti s novinářskou profesí (ale cítil jsem v něm širší přesah). Dvě Vojtěchova slova obsahovala „v kostce“ celou žurnalistickou školu. Možná je opakoval i dalším mladším kolegům, kterým dával příležitost k psaní o hudbě a sám, výjimečný stylista, jim v tom psaní byl vzorem.

Vojtova věta mi zkomplikovala život. Nedovolovala psaní odfláknout, bránila mi pouštět se do témat, na která jsem nestačil, nutila mě dlouho rešeršovat, někdy i hodiny hledat nejvýstižnější první „startovací“ větu článku, přemýšlet nad jeho stavbou a peklovat se s pointou. Když jsem se pak jako editor v různých novinách sem tam vztekal nad odevzdanými články některých kolegů, kteří psaní vzali hákem, protože tu Vojtovu větu nikdy neslyšeli, občas jsem jim ji řekl za něj.

Nikdy jsem Vojtovi za jeho větu nepoděkoval. Až v pátek 12. ledna, pouze v duchu, když jsem ve strašnickém krematoriu hleděl na jeho rakev. Ve chvíli, která bolela víc než psaní.

(autor je bývalý redaktor lindaurovské redakce Rock & Popu, poté byl mj. šéfredaktorem kulturního magazínu UNI, v současné době publicista na volné noze)

 

Čestmír Huňát: Nebylo to bez rizika

Vojtu Lindaura jsem nevídal úplně často, ale vždy to bylo pro mne velkým přínosem. Díky němu jsem se dostal z blues zasvěcené Hanspaulky až na druhý konec Prahy na Opatov, kde jsem se mohl seznamovat s kapelami české nové vlny (bohužel mi utekl koncert Nico, už si nepamatuji, z jakého důvodu), později jsem se samozřejmě stal pravidelným čtenářem Gramorevue, která byla v té době naprostým zjevením mezi legálně vydávanými periodiky. Koncem osmdesátých let nám Vojta nezištně svými radami a kontakty pomohl rozjet Kurzy hudební publicistiky v klubu Delta a byl i jedním z jejich lektorů. Nebylo to vůbec bez rizika, protože Unijazz v té době neměl legální statut a své akce provozoval tajně, případně pod jinými hlavičkami. Po listopadu 1989 jsme se potkávali již při radostnějších příležitostech, třeba při natáčení seriálu Bigbít nebo když se Vojta s námi dělil o zkušenosti s vydáváním hudebního periodika. Některé z jeho poznatků se tak vlastně promítly i do podoby UNI. Vojto, díky.  

(autor je bývalý aktivista Jazzové sekce, poté, až dodnes, předseda sdružení Unijazz)

 

Antonín Kocábek: Život jako v bavlnce

Na Vojtovi mě vždy fascinovala otevřenost a ochota respektovat i jiné hudební pohledy a kritéria hodnocení, než měl on.

Ještě jako čtenář jsem sledoval, jak do redakce Rock & Popu přibral o generaci mladší Honzu Dědka a Janu Kománkovou, a o něco později i Luďka Staňka, kterému se někteří starší „za rohem“ posmívali, že se bojí pod své texty podepsat, a schovává se pod nick 41200. Vojtovi to zjevně nevadilo. Všichni tři se věnovali hlavně hudbě, kterou nemálo Vojtových vrstevníků vůbec nechápalo a často i odmítalo akceptovat. Na druhou stranu dal ale i šanci Ivanovi Wünschovi, který byl o celé desetiletí starší než on, pokud je mi známo, nikdy předtím moc nikam nepsal a přesto se to ukázalo jako mimořádně dobrý nápad. O několik let později to už jsem byl externím přispěvatelem taky – se pak v redakci objevila další trojice mladíků – Honza Vedral, Michal Nanoru a Hynek Dedecius. Vojta opět bezchybně poznal jejich talent, a občas mi až připadalo, že je poněkud protežuje oproti starším členům redakce abych si o pár let později někde přečetl vzpomínku jednoho z nich, jak v časech R&P „musel bojovat s máničkami. Ve skutečnosti měl ale podmínky lepší, a nevědomky si žil jako v bavlnce. Právě díky Vojtovi. V době, kdy už si podobné otevřenosti a autorské podpory užívá jen posledních pár jedinců, obvykle ve státem dotovaných médiích, zatímco téměř všude jinde se publicisté stávají nádeníky, často jen naplňujícími nápady nadřízených, kteří řeší už jen prodejnost, protože dobrý obsah nepoznají a vlastně je ani nezajímá, je skvělé si vzpomenout, že byli i takoví novináři. Považuju za dar se s Vojtou, jako jedním z nich, potkat.

(autor byl blízkým spolupracovníkem lindaurovské redakce Rock & Popu, dnes je hudebním publicistou na volné noze, festivalovým a klubovým dramaturgem a DJem Radia 1)

 

Ondřej Konrád: Romantik rockové žurnalistiky

to 1986, sedíme proti sobě prvně, tehdy v restauraci u Jindřišské věže, a předcházel tomu telefonát, že pro mě má tento nedávno nastoupivší redaktor Gramorevue jakýsi návrh. Znám Vojtěcha Lindaura doposud jen z doslechu skrze jeho opatovskou činnost, korunovanou vyhazovem na hodinu za asistence StB ještě před koncem pytláckého vystoupení Nico. A vím také, že ho do měsíčníku, vydávaného už dlouhá léta Supraphonem a primárně tedy zaměřeného na vlastní produkci (na prvních stranách Gott a Hudeček) doporučil Lubomír Dorůžka. Na něhož trpí ve vážné hudbě honěná a o jinou se nestarající šéfredaktorka Olga Šotolová. Jsem tedy samozřejmě zvědavý, co je to za týpka. A předpokládám, že mi jako dalším kmenovým autorům před třemi roky ,rozkulačenéʻ, jak říkával Jirka Černý, Melodie, nabídne prostor ke psaní. Na to také hned dojde. Ale vlastně jaksi bokem. Protože Vojtovi především vrčí v hlavě utopický plán celoročního seriálu mapujícího historii tuzemského rock’n’rollu. Zatím zhruba první dekádu. Pionýrské elektrické kapely, postupný vzmach, vrchol kolem osmašedesátého a konečně normalizační rekvalifikace, tedy faktická likvidace. A jestli by prý se mi do toho chtělo?

Koukám na toho bezelstně, ale nakažlivě nadšeně vypadajícího snědého vlasáče se stříkancem pivní pěny na fousech a s medvídkovskou nadváhou dost překvapeně. Nejen proto, že jsem k podobnému ohlížení v čase zrovna neinklinoval. „Ale hlavně“, namítám, „ řada podstatnejch tehdejších aktérů je přece dávno za kopečkama. Když je nevynecháme, a to bysme byli za blbce, zamáznou nám to raz dva“. Už mluvím v množném čísle, ačkoli psát mám já a on redigovat. „A musí tam bejt“, pokračuju, „aspoň jakž takž cítit ta doba zákazů, represí, směrnic, policejních houkaček, ale taky veškerýho kulturního a obecnýho uvolňování. A zase sešroubování, když přijely tanky. To přece nemůže projít! V oficiálním periodiku mamutího státního hudebního vydavatelství.“ Ale on objednává další rundu (ke třetímu pivu se přitulily první fernety), a krčí vesele rameny: „Zkusit by se to ale mohlo! Aspoň bude zábava. A konec konců, běží přece perestrojka, ne?“ Mručím, že tady sice žádnou nevidím, ale jsem nahlodán. Zatímco Vojtěch, bytost v podstatě plánovitá, hned euforicky čmárá propiskou v buclatých prstech po papíru předběžný rozvrh oněch dvanácti dílů. A jak servírka přidává další čárky na pobryndanou účtenku a vysypává popelník za popelníkem, nejen si za nedlouho v témže okamžiku plácneme a začneme tykat. Ale pak ještě dlouho, totiž do setmění, kdy, jak jsem posléze zjistil, nadešla Vojtěchova vlčí hodina a on v ní pokaždé zmizel neznámo kam, žvaníme o všem možném. Co o sobě navzájem zatím nevíme a co se ukáže jako základ značné masy týchž preferencí, závratí a příbuzností. Která nás, neustálými objevy doplňovaná a obohacovaná, pevně poutá příští léta. Nanejvýš intenzivně asi sedm. Ale vlastně napořád. I když se pak naše cesty z nejrůznějších důvodů rozdělí.

Nebudu ale otravovat vzpomínáním na časy rachotících psacích strojů, šustících mrkváčových džínů a vonících podpultovými tvrdými spartami. Jen budiž řečeno, že se Vojtův blouznivý nápad prostě realizoval. Což provázely roztodivné epizody, mnohdy komické už tehdy a skoro všechny zábavné ještě teď. I také, že rebelský a stylově tedy pořád trochu zaprasený redaktor, k němuž paní šéfová pojala evidentní sympatie (ale nepředstavujte si žádné ,me tooʻ!), prostřednictvím pop-rockové části, posílené jmény Černého, obou Dorůžků, ,Zubaʻ Vlčka a dalších, včetně hloučku noviců jako Vláďa Vlasák, proměnil doposud opomíjený magazín ve vyhledávané čtivo.

To už jsme dávno jedna ruka. A vídáme se snad denně. Napřed v redakci nad texty a korekturami, a pak přesunuti o dvě stě metrů jižněji Jindřišskou ulicí do kavárny lahůdkářství Paris – Praha. Kde si vyměňujeme pivo vystřídaly dvojky bílého, závěrečný fernet setrval, jen většinou naředěn kolou – nejnovější poznatky, další nápady, desky, kazety, samizdaty, postřehy odevšad. Včetně toho, co včera říkal Škvorecký na Hlasu Ameriky i Lída Rakušanová ve Svobodné Evropě. A bavíme se neustále, na téže vlně humoru a doslova královsky. Jako kdyby tomu tak bylo odjakživa. Ačkoliv se známe teprve pár měsíců. I když venku stále zuří socialismus.

Po roční pauze, v níž si doktorka Šotolová mohla oddychnout z odrážení neustálých útoků shora (včetně snad z ÚV KSČ), spustili jsme, tentokrát správně v plurálu, neboť Vojta už byl spoluautorem, pokračování bigbítových letopisů. Když vyšel první díl, vlítli jsme do našeho hlavního stanu, tedy pořád Paris – Praha, zmáčení od hasičské stříkačky za rohem na Václaváku a rozklepaně si objednávali teplý grog. Psal se leden 1989 a přes zážitek z Palachova týdne (demonstrovat jsme pak chodili, i když ne do první linie, také další dny, na střídačku ovšem, aby ten druhý mohl podat rodině zprávu o zatčení), visela ve vzduchu skoro hmatatelná naděje na konec blbství a svinstva.     

Co se ale stalo během vzniku onoho druhého seriálu aspoň pro mě nejpodstatnějšího: Vojta konečně začal ve větší míře psát. To do té doby dělal jen malinko, spíš nesměle. A já ho přitom pořád přesvědčoval, že má psaní v krvi. A nechtěl jsem pak skoro ani věřit, jak mu to šlo a jak hladce nám navíc kusy textů do sebe zapadaly. Nedalo se poznat, kdo je původcem té které pasáže. Dodnes to na mnoha místech nerozliším. Od počátku empaticky a přesně chytil nastavený tón. Šlo ale pořád jen o příslib předpokládaného nadání.

Které naplno rozkvetlo až v porevolučním R&P, kdy se Vojta postupně vypsával k zcela vlastnímu a jedinečnému způsobu s množstvím mimohudebních odboček, pozorování a sentencí, a tedy nadčasovému charakteru. K čemuž ovšem, jak mi jednou vysvětlil, vlastně mířil odedávna. Když ještě coby mladíček v Mělníku okouzleně dokola pročítával články z Melodie (uměl z nich i po letech z hlavy citovat obsáhlé pasáže), obdivoval jejich široký záběr, autorskou erudici a švih. A tajně sepisoval pokusy v témže duchu. Dokonce pro sebe v jedné chvíli vyráběl jakýsi vlastní rockový časopis.

Když skutečný, jedinečný a bez nadsázky už legendární dlouhé roky řídil, byl jeho zásadním autorem a přiváděl do něj další nové talenty, plnil si tedy doslova životní sen. Během let někdy pak až donquichotsky. Ostatně Vojta přece byl svým způsobem cosi jako důmyslný rytíř. Romantik rockové žurnalistiky. S hlavou, jak jinak, věčně v oblacích.

(autor je spoluzakladatel časopisu Rock & Pop, v současné době hudební publicista na volné noze a politický komentátor Českého rozhlasu)

 

Zdenek Pecka: Tři Guevarové

Po převratu v roce 1989 to bylo už dvanáct let, co jsem působil v „žoldu“ U.S. Information Agency. Sídlili jsme na Americké ambasádě v Praze na Malé straně. Šlo o studenoválečnickou instituci, která si vetkla za cíl „ideově podporovat disidentské intelektuální elity trpící pod jhem komunismu za železnou oponou.“ Sloužila k tomu „diverzní“ distribuce různých amerických umělecko-politických tiskovin (např. časopis Spektrum, Rolling Stone, apod.), pořádání přednášek a různých pořadů v knihovně na pražské ambasádě, „dovoz“ amerických jazzmanů na Mezinárodní jazzový festival v Lucerně (které si „přivlastňoval“ Pragokoncert) a řada dalších tehdy řečí režimu podvratných činností“.

Po oné změně režimu v roce 1989, jsem měl za úkol kontaktovat americké politické představitele, byznysmany a zájmové skupiny nebo organizace s hlavními představiteli čerstvě svobodné československé umělecké a mediální scény. Zval jsem je na společenské akce tehdejšího ambasadora Basory, kde se to hemžilo zahraničními diplomaty, Havlovými přáteli, lidmi jako byl Ivan Medek či Pavel Tigrid, anebo naopak komunistickými aparátčiky, kteří ještě přesně nevěděli, jak to s nimi nakonec dopadne, ale snažili se zapadnout do nového víru věcí. Jednou, někdy v roce 1991 nebo 1992 došlo k tomu, že na jednu nóbl recepci dorazilo jako jeden muž trio pozvaných, velením odsouhlasených a podotýkám, už pěkně rozpáráděných „divousů“: Vojta Lindaur (otiskoval mne již předtím v Gramorevue), majitel klubu Bunkr Richard Nemčok a Vladimír Vintr z Rádia 1. Nevím, jestli si pamatujete, jak bouřlivácky tehdy tito tři hoši vypadali – vlasy na záda, kožené kabáty, martensky atd. Šokovaným přítomným hostům na recepci se jevili jako tři Guevarové nebo Marxové, ale nikoli ti Brothers z filmových komedií 30. let, myslím ti revolucionářští věrozvěsti, ze stalinských plakátů.

Byla to parádní pecka, když jsem je představoval americkým diplomatům jako budoucnost českých svobodných médií za přítomnosti ostatních šokovaných celebrit. Nicméně večer dopadl skvěle: všichni dohromady se příjemně přiopili a téměř sbratřili.

(autor byl blízkým spolupracovníkem lindaurovské redakce Rock & Popu, dnes je publicistou na volné noze)

 

Ondřej Váša: Vychází mi z toho dobrej chlap

Na Vojtěcha se mi spontánně vynořují tři vzpomínky. První z nich mi znovu oprášil až Pavel Turek, se kterým jsme se s Vojtěchem poprvé sešli někdy v sedmadevadesátém v První holešovické kavárně, hnedka naproti tehdejší redakci Rock & Popu v Přístavní ulici. Evidentně se bavící Vojtěch dal dvěma poněkud vykuleným maturantům hned zkraje několik začátečnických lekcí z rock’n’rollu. „No dyť to znáte, chlapci, přijdete domů, kde vás čeká vaše nejlepší přítelkyně… lahev,“ podával si nás až otcovsky, načež objednal tři dvojky červeného a gentlemansky nám nabídl k neposkvrněné plnoletosti cigára, po jejichž odmítnutí uštěpačně utrousil: „Ctnostní mladí mužové“ a zapáleným retkem započal audienci. Vychází mi z toho, že uměl rozdmýchávat oheň.

Druhá vzpomínka se týká Vojtěchova již vědoucího komentáře čerstvého fleku v nové redakci jen o ulici dál U průhonu, to když jsem někdy v roce 2005 během jednoho z nočních mejdanů za asistence Obra a Lucie ohodil koberec a Vojtěchovi tím nepokrytě udělal radost. „Ukaž, co to máš?“, naklonil se mi druhý den přes rameno nad trestuhodnou kombinací paprikáše s rohlíkem. „Víš, to jen abych věděl, co tu máme zejtra hledat na zemi.“ A se smíchem vítězoslavně odkráčel ke svému ponku. Vychází mi z toho, že takhle to pro něj bylo v cajku.

Ve třetí vzpomínce Vojtěch přichází ke stejnému stolu snad o pár měsíců později, zatímco jsem v popolední osiřelé redakci poslouchal na plný koule White Rabbit od Jefferson Airplane. „To je nádhera, co?“, pokýval hlavou, a bylo vidět, že to říká stejně tak mně, jako sobě. Vychází mi z toho dobrej chlap.

(autor je bývalý redaktor lindaurovské redakce Rock & Popu, v současné době historik umění, pedagog a příležitostný publicista)

 

Josef Vlček: Na Kulaťáku s Vojtou

Je sobota, deset hodin a my se máme jako pokaždé sejít v Dejvicích na Kulaťáku na redakční poradě internetového magazínu Tři veteráni, kam spolu už přes rok píšeme. Vím, že Vojtěch dorazí o chvilku později. Stále si ještě nezvykl, že s hůlkou to nejde tak snadno jako dřív, když běhal jako rybička. Zhruba před rokem byl na večeři v restauraci v Hudebním divadle v Karlíně a při návratu šlápl do tmy, někam mimo schody, upadl a zlomil si nohu v krčku a teď má endoprotézu. Těžko se z toho vzpamatovává.

Když se dobelhá, zajdeme ke stánku s rybami, dáme si ústřici a zapijeme ji decinkou bílého. Přichází čas na poradu. Ruší nás ale harmonikář, zpívající příšerným způsobem Nohavicovy popěvky. Chvíli uvažujeme o tom, že bychom se složili a zaplatili mu, aby nehrál, ale je nám líto peněz pro šumaře. Tak konečně do práce.

Vojta vytahuje sešit a já už vím, co bude následovat. Má jich několik, píše si do nich náměty, ale vím stoprocentně, že si jako obvykle s sebou vezme jiný, než měl minule. Taky že jo. No nevadí, oba žijeme psaním s takovou intenzitou, že si všechno pamatujeme. Povídáme si o tom, jak nám šla práce minulý týden a Vojta povídá: „Málokdo si uvědomuje, že psaní může i bolet. Já, když se mi nechce, a přesto musím, cítím doslova fyzickou bolest. Zvlášť, kdy to jde ztěžka. Ale naučil jsem se to překonávat!“

Podívám se na něj. Připadá mi stále hubenější. I když má výtečnou náladu a ta je jak známo půl zdraví, mám pocit, že mu není dobře. Tak nějak se ztrácí. Kde jsou ty časy, kdy účesem a hlavně plnou tváří s černými brýlemi připomínal svého milovaného Neila Younga. Když jsem mu to kdysi řekl, konstatoval: „To je možný. Já ho viděl víc než dvacetkrát.“

„Takže já jsem v úterý udělal rozhovor s Řezníkem a myslím, že to bude dobrý článek.“ Vojta spokojeně kývá hlavou a říká že „pracuju jako bobr“, což je jeho oblíbené rčení a zároveň nejvyšší pochvala. Zároveň třesoucí rukou poleje vínem dítě, které sedí pod plachtou s rodiči vedle nás. Také to je jeho obvyklý rituál, i když obvykle polévá dospělé. Omlouváme se, ale maminka nás probodává očima ještě celou čtvrthodinu.

„Vojto, mám nápad, jak odstartujeme příští rok. Čeští muzikanti – spisovatelé. Hejma, Hajíček, Cingl, Lundiaková, Merta. Hele, ono by nám to možná vyšlo jako cyklus na celý rok.“ Vojta zase kývá hlavou a v duchu nejspíš uvažuje, s kým z nich by si střihnul rozhovor nejraději. Bude mít v příštím roce spoustu času, protože jak říká, na festival do Glastonbury už nepojede a tím odpadnou všechny přípravy. Stejně tam byl nejméně pětadvacetkrát.

Zdravíme se s Vláďou Kouřilem, který jde okolo s nákupní taškou. „Nevíš, jestli se dneska ukáže Saša Neumann? Už tu dlouho nebyl,“ ptá se mě Vojta, já krčím rameny. Saša má poslední dobou špatnou docházku. „Mně taky napadlo něco na leden. Jana Kratochvílová bude mít v lednu pětašedesát,“ pokračuje Vojtěch. „No, to je možná na titulku. Dá ti rozhovor?“ – „Nevím, když ne, tak uděláme průvodce po jejích albech. Stejně je v nich zmatek.“ – „Jenže já už píšu na pokračování něco podobnýho o Pavlu Zajíčkovi a Dégéčkách.“

Nakonec si to všechno nějak rozvrhneme, koneckonců velkou většinu Tří veteránů zaplníme svými články my dva, takže se snadno dohodneme. Vojta si všechno pečlivě zapíše do sešitu, který si příště určitě nevezme, a zatímco harmonikář zpívá, že „z Těšína vyjíždí vlak každou čtvrthodinu“, bavíme se chvíli o Indiánech, zavzpomínáme na jednu naši oblíbenou asistentku z Rocku a popu a na její historky, a pak se nějak dostaneme na Jiřího Načeradského. Vojta dá k dobru, jak mu pořádal výstavu v kulturáku na Opatově. Domluvíme se, že se za dva dny sejdeme v baru na Florenci. Ještě obligátní půldecka rybízového vína nakonec a jdeme po svém.

V té chvíli netuším, že to bylo naposledy, co jsme se na Kulaťáku sešli. Příští týden Vojta zavolá, že se nějak necítí a další sobotu už leží v nemocnici. Nic z těch krásných plánů se už neuskuteční. 8. ledna ve 14 hodin zbude ze tří veteránů už jen jeden.

(autor je spoluzakladatel Rock & Popu, v současné době ředitel Rádia Rockzone a hudební publicista na volné noze)

 

 

 

 

 

FOTO archiv Pop Musea

1 komentář

  • Ellie.Slecht napsal:

    Vábí sumce, štiky a cejny; Má jasné aroma, které vábí štiky, sumce a tresky. Má zřetelnou vůni, která láká sumce a okouny. Velikost návnady není důležitá. Důležité je, jak je účinná! Produkt stačí správně použít podle návodu a návnadu vhodit do vody. Čas od času produkt znovu naneste. Dynamite působí jako nezpůsobuje žádné vedlejší účinky a je naprosto bezpečný. https://rybydynamit.com/#6 Jediná slabina, na kterou jsem přišel už při těch zmiňovaných závodech, je životnost po rozdělání. Rozdělal jsem si totiž předem vakuová balení a kukuřici i se šťávou přelil do uzavíratelných nádobek. Naštěstí ne všechna, protože se mi většina z těch načatých zkazila.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *