Přibližně po třech letech existence koncertoval 8.4.1992 někdejší Egypt pod novým názvem. O Půlnoci, Egyptu a Jolly Jokeru jsem mluvil se zpěvákem a baskytaristou Petrem Kumandžasem.
Proč jsi se rozloučil s Půlnocí?
Já začal v Půlnoci hrát ještě před revolucí, a to byla fakt taková chmurná doba, kdy jsme žili ve věčným průseru, ale od revoluce jsi se mohl oprostit od všeho, co tě do tý doby stísňovalo a oklešťovalo, a to považuj u za nejdůležitější.
Teď za sebou nemáš tu tíhu, a to znamená, že se můžeš konečně vzpamatovat.
Já si to uvědomil na americkým turné s Půlnocí a pochopil, že ty lidu maj tohle všechno v sobě, že se ten režim na nich zkrátka podepsal. Já se chci z toho dostat, chci bejt svobodnej a dělat muziku se svobodnejma lidma. Navíc jsem zjistil, což jsem si ze začátku nechtěl připustit, že já nikdy nevěděl, o co u tý Půlnoci jde. Nerozuměl jsem textům, poloze ani atmosféře, která tam sice byla, lidi ji vstřebávali, ale já to naprosto nechápal. Pro mě je muzika nositelem něčeho jinýho než byla a je pro Půlnoc. Ty lidi se stále snaží o jakejsi únik od běžný reality, ale s tou realitou je potřeba se vyrovnat. Pak teprve může bejt člověk svobodnej. Jde o to, získat svobodu tou částí osobnosti, která byla člověku dána, ve spojitosti dejme tomu s muzikou. Ale ta svoboda v Půlnoci dána nebyla.
Egypt tedy vznikl s touhou hrát svobodnou muziku.
Důvody ke vzniku Egyptu byly dva.
Prvním byla má touha po seberealizaci, protože kapely, ve kterejch jsem hrál předtím, ať už Babalet nebo Půlnoc, to byly skupiny, v nichž jsem se teprve hledal. Navíc jsem se chtěl věnovat baskytaře a k tomu zkusit i zpívat. Takže když jsem dal dohromady pár vlastních písniček, podařilo se mi získat pro kapelu kytaristu Karla Jančáka, z kterého se později vykrystalizovala velmi silná osobnost, což kapele, a hlavně mně moc pomohlo. Nevýhodou bylo, že jeho hlavní polohou byl Majklův strýček, takže u nás hrál hodně pod mým vlivem, čehož dodnes lituji, protože kdyby dostal tehdy víc prostoru, mohla se naše muzika vyvíjet daleko rychleji. Hlavní důvod, proč ale Egypt zůstával pořád takovým polotovarem, byl ten, že jsme hráli s mimopražským bubeníkem Ivanem Pelíškem, koncertovali tak dvakrát třikrát do měsíce, a to znamená, že chyběla praxe. Po Karlově odchodu do USA jsme vzali novýho kytaristu Jirku Egrta, mimochodem Karlova kamaráda, taky velice dobrýho hráče, a s ním jsme natočili první desku. Na ní jsme dali maximum, ale přesto je tam slyšet, že jsme se hudbě věnovali míň než napůl. To nás vedlo k radikálnímu kroku. Vyměnili jsme bubeníka a začali zkoušet každý den. O něco později jsme nahráli šest živých, dost syrových nahrávek, na kterejch se vytváří naše dnešní podoba. To už ale zabíhám do podrobností kolem Egypta. Druhej důvod, proč jsem Egypt zakládal, byl ten, že jsem si uvědomil, že nelze stavět na pocitech. Tady byla tvorba dlouho stavěna na pocitech, ve kterejch jsme žili, jenomže z těch pocitů lze čerpat jen chaos a zmatek. Nic jinýho. Navíc člověka musíš brát jako individualitu, což znamená, že každej tu věc cejtí jinak, a jestliže ty chceš čerpat jen ze svejch pocitů, tak se ti může stát, že ti nebude rozumět vůbec nikdo. Ty nemůžeš lidi zahlcovat nějakým svým jedem, svejma problémama a starostma, protože ty nikoho nezajímají. Musíš ze sebe čerpat to kvalitní, to pozitivní. Nemůžeš koukat na to, jestli je to to, co posluchač vstřebá a snese. Proto se nemůžeš ani zabejvat něčím starým a nezajímavým. Tady je teď muzika, která udává světovej trend, jako je soul a funk, a pro to je nutný dodržovat nějakej vývoj, protože jen na základě toho se můžeš nějak vyvíjet Takže hudba Egyptu měla na člověka přenášet ohromný množství energie, což byla i věc textů. My se nesnažili o žádný dlouhosáhlý věty, kdy člověk neví, co se děje, ale naopak omílat jednu myšlenku tak dlouho, až se dostane do povědomí lidí.
Když měl tedy Egypt svoji jasnou polohu, proč dochází ke změně názvu?
Bude vůbec mít změna názvu vliv i na hudbu?
Ke změně názvu došlo, protože původní muzika Egyptu, včetně názvu měla jakejsi duchovní ráz a všechno to bylo takový podivně zastřený a pro hodně lidí nesrozumitelný. Proto vznikl i název Jolly Joker on The Plastic Beatles of Universe, který to defeinitivně odříz jak od undegroundu, tak od vazeb na publikům a lidi kolem toho. Navíc mě název Jolly Joker připadá hodně svobodnej, protože postava Jolly Jokera je hodně záhadná a zvláštní, a navíc opravdu nezávislá. Je to postava, kterou zná každej, ale nikdo neví, jestli opravdu existuje nebo ne, ale každopádně je to symbol jakéhosi humoru. A humor má zase výhodu obrovské svobody a ty s ním můžeš říkat tvrdý věci a zároveň veselý, ale pořád máš možnost uchovat to v nějaký rovině, kde to lidi přijmou. Jakmile začneš bejt vážnej a seriózní, tak začneš lidi srát. Ten náš název je v podstatě jenom džouk.
K hudbě: samozřejmě, že Jolly Joker bude hrát trochu odlišně než Egypt. Chtěli bychom experimentovat skoro až s diskotékovejma spodkama a s daleko tvrdším zvukem. V podstatě se dostat do polohy elektronický muziky, ale hraný živě.
Pokud vím, Jolly Joker chystá turné po západní Evropě.
Půjde o turné ve Francii, Belgii, Holandsku a opět Francii, které nám zajišťuje belgická agentura. Zatím je definitivně dohodnutejch dvanáct koncertů, možná ale že jich bude víc. Kdybych to ale porovnal s turné s Půlnocí, tak si myslím, že tohle bude takový amatérštější. Většinou budeme hrát v malých klubech jako předkapela, ale poslední dva koncerty by se měly hrát ve Francii na takovejch větších festivalech, kde by se nám mohla naskytnout příležitost, že by si nás všimla nějaká nahrávací společnost. Jinak další turné chystáme na září před tím, než bychom chtěli jít do studia.
Jak myslíš, že budete přijati?
Já věřím, že budeme mít úspěch. My jsme tam posílali nahrávky, ty se líbily a navíc, já to posuzuju trochu z pohledu lidí, kteří sem přijedou z venku a slyšej naši muziku a líbí se jim to. Ty lidi z venku totiž cejtěj, že je to sound, kterej je v kursu, a to i přesto, že naše muzika je ještě syrová a není pořádně vyčištěná. Navíc my k tomu přidáváme i náš osobitej „imidž“, kterej, myslím, dělá hodně. Je pravda, že nás občas přirovnávaj k Red Hot Chilli Peppers, ale my jsme náš repertoár vybudovali daleko dřív, než jsme je prvně slyšeli. Já to spíš přikládám tomu, že už to tak ve světě je, že vždycky v tý atmosféře je nějakej styl, kterej pár jednotlivců zachytí nezávisle na sobě. Takže abych to shrnul: Myslím, že se prosadíme. Tak vám přeju hodně úspěchů na turné a když budeš mít čas, až se vrátíš, můžeme se sejít ještě jednou a můžeme se podělit o zážitky.
Fajn, to by šlo.
Díky.