ECM, 2021, 54:18
Od jedenácti let jazzový bubeník ze Španělska, Jorge Rossy (1964), na akademii v Bostonu také student na trubku, se v roce 2015 představil i jako vibrafonista (Stay There). Nyní nadchne dalším triovým albem, v němž bubenický part přenechal protřelému Jeffu Ballardovi, rodáku ze Santa Cruz (1963) a sám se znovu postavil nad kovové plátky vibrafonu a dřevěné destičky marimbafonu. Rytmicko-harmonický spodek svěřil Rossy německému kontrabasistovi Robertu Landfermannovi (1982), který učí na workshopech a univerzitách celého světa, od New Yorku po Ghanu, Kazachstán či Sydney, a má neuvěřitelně rozsáhlou diskografii s komorními sestavami, včetně vlastních, také s big bandy, a je stálým členem tria pianisty Pabla Helda. Rossy se po roce 1991 zabydlel na špičkové scéně New Yorku, dva roky poté začal hrát v triu Brada Mehldaua, natočili spolu na tucet nahrávek a tato zkušenost jej v dobrém poznamenala. Od nového století hraje a nahrává také jako pianista. S triem se zrodilo zvukomalebné album, v kontextu současného jazzu díky Rossyho nástrojům ojedinělé; zvonkohra jednoho nástroje a tlumenější tamtamové zvuky druhého, tvoří křehkou až průsvitnou atmosféru hudby. Pro Rossyho je důležitá melodie, svou hudbu nezahlcuje „burtonovskou“ virtuozitou. Přímo ukázkově to můžeme vychutnávat v pomalé lyrické skladbě Tainos, v níž sledujeme rozkvět jednoduchého melodického motivu. Autor nechává dostatečně vyznívat i alikvotní tóny vibrafonu. Rossy je autorem všech skladeb, s výjimkou roztančené písně Cargols od saxofonisty Chrise Cheeka, v jehož diskografii také významně figuruje, ovšem v úloze bubeníka. Ballard vše doprovází nevtíravě, aby nerušil decentnost hudby. Jedinou výjimkou je bopově rozeběhnuté Maybe Tuesday s „kráčejícím basem“ Landfermanna. S radostí připomenu, že když kytarista David Dorůžka nahrál své první zahraniční album Wandering Song pro etiketu Fresh Sound, v edici New Talent (2007), v jeho triu mu bubnoval právě Rossy.