Jsem nevinnej!

Skupinu Extempore založil zpěvák, kytarista, malíř a spisovatel Jaroslav Jeroným Neduha v roce 1973, v roce 1978 předal kapelu Mikoláši Chadimovi. Od roku1974 do roku 1981, kdy její historie v Československu skončila podzimním koncertem v letním kině ve Chvaleticích, uvedlo Extempore na scénu 9 premiér. Přestože byla kapela a její leadeři po celou dobu objektem zájmu StB, stalo se Extempore spolu s Plastic People nejznámější českou „neoficiální“ rockovou skupinou. V roce 1981 v anketě All Stars Band, již uspořádal Jazz Bulletin vydávaný Jazzovou sekcí, vyhrálo Extempore kategorii Rockové kapely s velkým náskokem před Etc… a Pražským výběrem. Mikoláš Chadima byl navíc v Osobnostech rocku druhý za Vladimírem Mišíkem. A na ulici v oněch letech často zastavovali členy kapely neznámí fanoušci a přiváděli je do rozpaků slovy: „Jste lepší než Plastici… Extempore, Pražský výběr, dvě nejlepší československé novovlnné kapely!“
V únoru 2018 vyšla zcela nově nahraná verze programu Extempore Velkoměsto na labelu Guerilla Records. Album bude pokřtěno 14. března v pražské galerii DOX v rámci vernisáže retrospektivní výstavy výtvarníka Josky Skalníka. Na důvody nového natočení a vydání projektu jsme se zeptali přímo ikonické postavy české alternativy, Mikoláše Chadimy.

 

Mikoláši, co tě vedlo k tomu, že ses rozhodl oprášit znova tenhle program?

Mě k tomu nevedlo nic. Já jsem nevinnej! Můj nápad to nebyl. Návraty jsem nikdy nemusel. Tak třeba Martin Věchet, šéf trutnovského open air, na mě rok za rokem tlačil, abych vystoupil s Velkoměstem na Trutnově. Dokonce nabízel nadstandardní honorář. Marně. Byla to pro mě odbytá záležitost. Aspoň jsem si to myslel. Do okamžiku, než mě oslovil Jarda Neduha, který po návratu z exilu Extempore v roce 1989 obnovil.

 

A jak to tedy začalo?

Koncem roku 2013 za mnou Jarda přišel s tím, že se blíží 40. výročí prvního celovečerního pořadu rockového Extempore a že bychom

to měli oslavit v žižkovské Akropoli velkým koncertem. Zahráli bychom na něm tři nejslavnější pořady kapely: debutový Pohřeb funebráka aneb Plesnivé embryo (1974), Milou 4 viselců (program, kterým Extempore spolu s pantomimou Paskvil šokovalo posluchače na koncertu V. Pražských jazzových dnů v Lucerně a díky kterému vešla kapela v širší známost – pozn. aut.). No a nakonec Velkoměsto (recenzenty dodnes označované za vrchol tvorby kapely, jež bylo dokonce v březnu 1981 předvedeno Chadimou v Londýně s doprovodem anglických rockových avantgardistů Chrise Cutlera, Tima Hodgkinsona a Micka Hobbse – pozn. aut.). To by mohlo mít smysl, přece mu nezkazím radost, řekl jsem si a slíbil, že se pokusím. Pokud ale na zkoušce zjistím, že už to nefunguje, tak do toho nejdu, vyhrožoval jsem a myslel to vážně.

S obavou jsem oslovil tehdejší spoluhráče. Vždy zodpovědný Mirko Ali Horáček už s bubnováním skončil a omluvil se, že by nám to kazil. Ani Marta Gotthard Zelinková o návratu na pódium nechtěla slyšet. Naštěstí další dva, bez jejichž účasti by to opravdu nešlo, zpívající basista Sláva Simon a kytarista Jirka Radechovský žijící od roku 1981 v Norimberku, s muzikou neskončili. Nabídku přijali s nadšením. Potom už stačilo najít náhradníky za Aliho a Martu. Žádný problém! K trojici pamětníků jsem přizval mé současné o generaci mladší spoluhráče, bubeníka Honzu Chaluše, klávesistu Jirku Janďourka, později i trombonistu Honzu Jiruchu. Na první zkoušku jsem šel sice s jistými obavami, ale nejenom k mému překvapení byly obavy zbytečné. Velkoměsto fungovalo a bavilo nejen nás staré mazáky, ale i mladé náhradníky.

 

Mělo ale jít původně jen o jednorázový projekt, ne?

No jo. Mělo. Ale po tom, co jsme před zaplněnou Akropolí odehráli výroční koncert, se nám nechtělo se rozloučit. Sedli jsme si totiž nejen jako spoluhráči, ale i lidsky. Bylo nám spolu dobře. Zájem o koncerty s Velkoměstem byl, a tak jsem vymyslel název The Ex Extempore Members play The City, abychom se odlišili od Neduhova Extempore a prodloužil existenci kapely o rok. Pak o další a ještě další a užíváme si občasného společného hraní dodnes. Koncertů ale neděláme mnoho. Vzhledem k tomu, že Jirka Radechovský dojíždí z Norimberka, to nemůžeme přehánět.

 

A proto jste vyrazili to celé studiově přetočit?

Ne! To už vůbec nebylo v plánu! A taky to nebyl můj nápad. Už ani nevím, kdo s tím přišel. Myslím, že někdo z „mladých“. Nám mazákům se investovat do nahrávky nechtělo. Už jsme se o to pokusili v roce 1981 a vůbec to nedopadlo dobře. Do profesionálního studia jsme tehdy nemohli, ty kontroloval režim, tak jsme si domluvili noční „černé“ nahrávání v Ypsilonce ve Spálené. Jenže jsme se přecenili. V divadle bylo volno jen v čase po představení do dopoledního provozu. Než jsme vše postavili a nastavili, bylo dávno po půlnoci. Začít nahrávat v pátek po pracovním týdnu kolem druhé hodiny v noci 90 minut muziky byl fakt blbej nápad. Nějak jsme to sice přehráli, ale… Bylo to celé unavené, dost neobvyklých kiksů, špatně vyvážené stereo, chyby v mixu, zvuk takovej divně kulatej a strašně hodnej. „Takhle přece nezníme na koncertech ani náhodou!” říkali jsme si zklamaně při poslechu a nahrávku okamžitě zavrhli. Mohli jsme se samozřejmě pokusit o reparát, ale moc jsme nevěřili sobě ani technice. Ta, kterou bychom si mohli vypůjčit, byla skoro stejná jako v Ypsilonce. Právem jsme se obávali, že nahrávka bude znít stejně blbě. Vzhledem k tomu, že jsme měli dost nahrávek z koncertů, které se nám líbily daleko víc, jsme „studio“ odzívli. Sestříhal jsem vyčištěné záznamy z koncertů a na své značce Fist Records začal šířit Velkoměsto na magnetofonových páscích a kazetách jako live album. Na domácích hi-fi hrálo slušně a nikdo si nestěžoval. Byl jsem přesvědčen, že tím je vše vyřešeno.

Až po roce 1989, když jsem šel poprvé do rádia pouštět svoji muziku, se objevila pochybnost. Měl jsem s sebou samozřejmě i Velkoměsto, ale mezi profesionálními studiovými nahrávkami chybělo zvuku hodně k dokonalosti a nepamětníci se možná divili, proč byla kapela kdysi tak slavná. Studiové nahrávky Pražského výběru, tehdejšího našeho přímého konkurenta, hrály samozřejmě daleko líp. Tehdy mně blesklo hlavou: „Nemělo by se to přece jenom pořádně nahrát?” Ale v nové době čas běžel jako šílený a brzy jsem to pustil z hlavy.

 

Ale pokud vím, Velkoměsto vyšlo ještě jednou, záznam výročního koncertu v Akropoli.

To ano, ale ani záznam tohohle pamětnického koncertu, který Jarda vydal rok po slavnostním koncertu na DVD a CD, nedopadl o moc lépe než předchozí pokusy. Šlo to nějak mimo mě a výsledek, co se týká Velkoměsta, nás nenadchnul. A tak jsem nakonec i já usoudil, že Velkoměsto by si konečně kvalitní nahrávku zasloužilo: „Vždyť už jsme velký. To by v tom byl čert, abychom to nezvládli!“ Výzva byla přijata. Dluh jsme se pokusili splatit. Snad se to povedlo.

 

Vycházeli jste přesně z tehdejších letitých aranží, anebo jsou tam nějaké změny? Nějaká aktualizace?

K aktualizaci by asi došlo, i kdybychom nechtěli. První čtyři témata byla sice v partituře, ale písničky jsem do not ne zrovna přesně zapsal, až když je potřebovali Angláni pro koncert v Londýně. Ale my nechtěli dělat retro, takže to nevadilo. Hrajeme Velkoměsto po našem tak, jak to cítíme. Zmizely perkuse, místo nich jsou klávesy, někde přidal Honza Jirucha zkreslený trombon. A také jsme udělali se Slávou pár nových nasíracích textů.

 

Myslíš, že ten koncept – jak hudební, tak textový – za tu dobu nezestárl?

Dle ohlasů na koncertech, kde pamětníků až tak moc nebývá, to vypadá, že ne. Zrovna včera mi mladej kytarista, co hraje v kapele s Evou Mišíkovou, povídal, že byl na koncertě v Malostranský besedě a že to byl nášup. Ani nadšení našich dcer, malých i velkých, nebylo hrané, protože dcery bývají pořádně kritické. Ale ta Jirky Radechovského neměla vůbec tušení o tom, že tatíček byl v Československu docela známý rocker.

 

A nenarušilo to plány MCH Bandu? Tam se také k něčemu schyluje?

Myslíš jako, že bychom kvůli Velkoměstu museli odříkat s MCH Bandem koncerty? Tos mě rozesmál. Vzhledem k tomu, že koncertů už máme skoro stejně jako za bolševika… Ne, plány to nenarušilo, i když i tam se k něčemu schyluje. Skončil jsem se zaměstnáním, tak snad konečně napíšu novej repertoár.

 

 

 

 

 

Historie v datech

 

Leader J. J. Neduha:

(1974 – jaro1978)

The Naive EXTEMPORE Band:

Pohřeb funebráka aneb Plesnivé embryo (1974)

Azbestovej guláš (1975)

The Rock and Jokes EXTEMPORE Band:

Stehlík (1976)

Milá 4 viselců (1976)

Ebonitový samotář (1977)

Dům č.p. 112/34 (1978)

 

Leader Mikoláš Chadima:

(podzim 1978–1981)

The New Rock and Jokes EXTEMPORE Band:

Zabijačka + punk (1978)

The Extempore Band:

Velkoměsto, th. IIV + Jaro, léto, podzim, zima (1979)

Velkoměsto th. V  Sny obyvatele velkoměsta (1980/81)

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *