Jules Maxwell: Na několika frontách směrem k prostotě

Je další nenápadnou figurou pohybující se v pozadí hudebního průmyslu, přesto jeho hudba i názory stojí za víc než pouze za povšimnutí. Ir Jules Maxwell se pohybuje na scéně několik dekád, ale nejvíce se o něm začíná mluvit v posledních letech, kdy svůj profesní život výrazným způsobem propojil se členy legendárních Dead Can Dance. Právě mezi dvěma letošními koncerty australských klasiků jsme si o životě mezi „tančícími nebožtíky“ a bohatým sólovým hudebním životem povídali v útrobách pražského obchodu Rekomando.

 

Kdy jsi poprvé slyšel o hudbě Dead Can Dance?

Přiznám se, že to bylo až někdy před patnácti roky. Oproti tomu moje žena, která je tanečnice a choreografka, se s hudbou Dead Can Dance setkala už v devadesátých letech. Tehdy se jejich hudba hodně využívala v divadelní i taneční branži. Já ve stejnou dobu poslouchal spíše Stevieho Wondera nebo Eltona Johna. Pro mě byl styčnou osobou Steve Jones, který koncertoval s Brendanem Perrym na jeho sólových vystoupeních koncem devadesátých let. Když Brendan v souvislosti s vydáním další sólovky dával o dekádu později dohromady kapelu, vzpomněl si na mě a já nabídku doprovázet Brendana přijal. O pár let později se ke koncertům chystali i Dead Can Dance, a možná pro bezproblémovou předchozí spolupráci mě Brendan pozval i do koncertní sestavy kapely s Lisou Gerrard. Od roku 2012 jsem s oběma hlavními členy kapely v pravidelném kontaktu a je mi ctí, že mohu být součástí jejich vystoupení, které zprostředkovává vybrané momenty jejich jedinečné, dlouhé kariéry.

Takže nejprve ses seznámil s Brendanem, ale pracovat na nové muzice jsi začal s Lisou….

Lisa spolupracuje s mnoha muzikanty. Oproti tomu, Brendan tvoří většinou sám. Málokdy k sobě přizve jiné muzikanty. Naše spolupráce s Lisou začala původně improvizovaným přídavkem Rising Of The Moon, který jsme hráli na závěr koncertů Dead Can Dance na turné před deseti roky. Už tehdy jsme si říkali, že bychom mohli zkusit něco vytvořit. Nakonec se spolupráce rozeběhla, když jsem byl osloven slavným bulharským sborem Le Mystère Des Voix Bulgares. Tehdy mě napadlo přizvat Lisu do týmu.

 

Já měl za to, že bulharský sbor pozval Lisu ke spolupráci přímo…

Pro mě byla výzva, jak napsat něco smysluplného pro bulharský pěvecký sbor a když jsem o tomto úkolu přemýšlel, vzpomněl jsem si na Lisu a její podobně nestandardní způsob zpěvu. Ani jsem netušil, jak dobrý nápad jsem měl. Lisa miluje Le Mystère Des Voix Bulgares dlouhá desetiletí. Například skladba Host Of The Seraphin byla výrazně inspirována právě tvorbou tohoto tělesa. A na druhou stranu, mladší členové sboru znali tvorbu Dead Can Dance, takže synergie byla oboustranná. Bylo pro mě poctou se zúčastnit takové spolupráce.

Je další nenápadnou figurou pohybující se v . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář