Karel Heřman je pro mě jednou z nejpozoruhodnějších a nejobdivuhodnějších osobností české hudby. A nejen hudby, Karel se kromě své hlavní kapely Čankišou a dalších hudebních projektů prosadil taky v muzikálu, filmu nebo divadle. Jeho život by vydal na několik knih a pár filmů od thrilleru po cestopisný román, ačkoliv v poslední době se věnuje hlavně svojí vnučce a taky výuce zpěvu a hry na ukulele. O to neuvěřitelnější mi přijde fakt, že jsme se spolu několik let scházeli v zapadlé vinárně v brněnských Černých polích, kde jsem bydlel. Tuhle vinárnu jsme proto zvolili i pro náš rozhovor, který se nesl v příjemně neformálním duchu, a já doufám, že to nebylo naposled.
Karle, ty jsi prý mistr světa v hrdelním zpěvu, je to pravda?
Ne, to je blbost. Já jsem se umístil na druhém místě v soutěži Chuch Mongolia, což byla soutěž v prezentaci mongolské písně v mongolštině nemongoly.
Kolik tam bylo účastníků?
Asi čtyřicet. Američan, Ital, Francouz, Bulharka, jeden Číňan tam byl, Kubánec tam byl a spousta jinejch. A takovej starej Amík, nějakej jazzman, kterej bydlel v Šanghaji asi čtyřicet let a hrál tam v jazzových klubech. U té soutěže byl průšvih, že to mělo být v mongolštině. Takže já jsem si to nechal napsat foneticky od Mongolů, kteří umí hodně česky, a normálně jsem na to šel s papírem. Byli dva účastníci, kterým ti Mongolové rozuměli – ten, co to vyhrál, a já. Vyhrál to Kanaďan, kterej už osm let bydlel v Ulánbátaru a studoval tam tibetskej sanskrt a hrdelní zpěv. Uměl plynně mongolsky a ještě ho zajímala mongolská religionistika a mongolská muzika.
Co to bylo za rok?
Dva tisíce jedna. Za mnou tehdy přišel Zdeněk Kluka, že mu jeho kamarádka vzkazuje, že se v Mongolsku dělá hudební festival a že tam mají zájem o Čechy. Ona bývala velvyslankyní v Jihoafrické republice a tak, a že tam zná na ambasádě kluka, co tam shání nějakou českou kulturu. Tak pozvali mě a Zdenka Kluku, ale on nechtěl, že se bál.
Takže tys tam nebyl s Čankišou?
Ne, já jsem tam nakonec letěl sám. Byl jsem poprvé v životě sám na letišti, poprvé jsem letěl, úplně sám. Dvacet sedm hodin letu přes Moskvu, Peking a do Ulánbátaru, poprvé na letišti, úplně sám. V Moskvě to ještě šlo, to jsem si něco pamatoval ze školy, Peking byl úplná katastrofa a pak už to bylo dobrý.
V té době jste už jinak hrávali běžně s Čankišou?
Jasně. To byl takovej ten náběh Čanki, kdy se to teprve pořádně rozbíhalo, začínali jsme být slavní a známější. No, ono to pak udělalo takovou vlnu, a pak to šlo zase dolů.
Ty jsi mi říkal, že jste hrávali na festivalech po celým světě, tak jsem myslel, že tohle byl jeden z nich.
Jo, to jsme hrávali. A já jsem za to strašně rád. Mám rád cestování, a když se někam můžeš jet podívat, a ještě si tam zahrát, tak to je fajn. My jsme hráli na nejbláznivějších místech. Hráli jsme třeba dvakrát v Pákistánu, na World Performance Festival v Lahore. Když nám psali poprvé, to bylo těsně po velkým zemětřesení v Kašmíru, ptali se, jestli by nám stát nechtěl nějak pomoct, že jsme přeci reprezentanti Český republiky. Tak nám došel první dopis z ministerstva zahraničí a tam bylo napsaný, že zásadně nedoporučují navštěvovat Pákistán. A pak došel dopis z ministerstva kultury, kde bylo napsaný, že zásadně nedoporučují navštěvovat Pákistán. Takže Pákistánci na to nakonec peníze sehnali od nějakýho mobilního operátora. Ten nám zaplatil lístky, my jsme tam odletěli a přijeli jsme na festival, kde bylo dva a půl tisíce účinkujících a trval čtrnáct dní. Takže to nebyl žádnej béčkovej fesťák.
