Karel Velebný – Sága o vibrafonu

Vibrafon je podle Slovníku spisovného jazyka českého jazzový bicí nástroj v podobě kovových plátků s rourkami jako rezonátory. Nejsem si zcela jist, zda tato definice může dát dosti konkrétní představu čtenáři, který shodou okolností vibrafon ještě nezahlédl na vlastní oči, předpokládejme však, že takoví lidé v kulturně vyspělé zemi, jakou bohdá jsme, neexistují. Pokud jsou, pomůže jim letmý pohled na fotografii. Muž, který stojí s paličkami nad nástrojem, je Karel Velebný. Jenže tak daleko ještě zdaleka nejsme.
velebnyVšemu něco předchází. A téhleté fotografii z pražské Lucerny, zachycující koncertní vystoupení v říjnu 1975, předchází velice mnoho událostí, které můžeme souhrnně nazvat dosavadní života běh Karla Velebného. Událostí bezesporu první je den narození. Jazzový slovník uvádí datum 17. března 1931 a město Prahu. Protože hudebník, zařazený na stránce 199 mezi Sarah Vaughanovou a Charlieho Venturu, neprotestuje, předpokládám, že údaj je správný. Ale co bylo dál?
velebny_2Dál byl klavír, na který se učil hrát žák třetí třídy (tehdy obecné školy). Byl – pravda – starší než Mozart, když ke klavíru prvně usedl, ale pílí si s ním téměř nezadal, i když šlo o píli vynucenou. Ne ještě učitelkou Slunéčkovou, ke které docházel do Nuslí. Zato další učitelka Hermína Nohejlová, žena přísná, energická a s knírem, která přicházela s přesnou pravidelností k Velebným do Podolí, aby vychovala z žáka českou pianistickou naději, brala svůj úkol smrtelně vážně. Neodpustila mu sebemenší prohřešek. Když kladl nesprávně ruce na klávesy, píchala ho do hřbetu ruky špičkou tužky, neboť okamžitý trest podle jejího názoru působil víc než domluva. Byla to doba války a houkání sirén, oznamujících nebezpečí náletu na Prahu. Podobným maličkostem učitelka nevěnovala pozornost: klavír byl přednější. Proto hráli i za zvuku sirén – při jejich naříkavém i táhlém tónu, vymezujícím dobu přítomnosti leteckých svazů. Žák se strohé učitelky bál, a proto denně cvičil. Výuka pokračovala i o škaredé středě roku 1945, dokud ji nepřerušily detonace bomb. Jedna puma dopadla do podolského hřbitova a po ní následoval pumový koberec až na Vinohrady. Záře požáru od Emauz učitelku konečně odtrhla od klavíru – kousek pod emauzským klášterem totiž bydlela. Spěchala domů, nalezla na pavlači před svým bytem zápalné pumy a s rázností, která jí byla vlastní, je odhodila do dvora. Za války byla jazzová hudba zakázaná. Nacisti ji zřejmě považovali za rasově závadnou. Ale hned v roce 1945 se v rozhlase ozvalo cosi, čemu žák, neznalý angličtiny, říkal „buky-buky“. Kamarád, který hrál na trubku, donesl noty skladby Noc a den od Colea Portera, a tehdy klavír, navyklý stupnicím a etudám, prvně poznal vábivý rytmus. A na prázdninový tábor do Rokytnice přivezla učitelka gramofonové desky z dob předválečných, protože chtěla dětem dopřát radost z mírového tance. Žáka tančení příliš nebavilo, zato hudba ho fascinovala. Budoucí hudba – životní průvodkyně – nabývala základních obrysů.
velebny_3Student vyšehradské reálky strávil prázdniny mezi sextou a septimou v Mariánských Lázních. Ne jako host, nýbrž jako liftboy, nosič kufrů, pomocný telefonista a umývač nádobí v Palace hotelu Praha. Volno trávil na přilehlých tenisových kurtech jako sběrač míčků. Bydlel v Úšovicích a každodenní ces ta do hotelu a z hotelu ho vedla kolem obchodu s hudebními nástroji. Nikdy ho nepřešel bez povšimnutí. Za výlohou ho nevábil klavír, nýbrž krásný altsaxofon, lesknoucí se, třpytivý, zabalený do celofánu. Dočasný liftboy postával s nosem na skle a domlouval se s ním: Nám dvěma by se to spolu hrálo, viď… Hostem hotelu byl jistý Pepánek Hégr, vlastník trubky. Skamarádili se spolu, chodili za děvčaty, ale pak většinou na průvodkyně svých procházek zapomněli a bavili se o muzice. Pepánek básnil o kapele Red Lips, kterou založí, až bude dospělý, a liftboy se v ní viděl jako hráč na altsaxofon z výkladu. Doprovázel také Pepánka do lesa a poslouchal tóny, původně psané Dukem Ellingtonem, které trubka nepříliš umně zprostředkovala lesnímu tichu. Až přišel vytoužený den, kdy se úspory zaokrouhlily do obnosu ceny saxofonu. A skoroseptimán si ho z prodejny vítězoslavně odnesl.
velebny_4U klavíru sedávala přísná učitelka. Karel Velebný se rozhodl, že si radost z altky nedá nikým pokazit. Na svůj nový nástroj se naučí hrát sám. V hotelovém orchestru hrával pan Pelant. Hrál sice na housle, ale několikrát za večer se chopil tenorsaxofonu. To byly chvíle, na které v koutku kavárny čekal jeho mladší „kolega“. Hltal Pelantova sóla, aby je pak doma o samotě mohl opakovat. Ale saxofon se zprvu vzpíral a teprve postupně se dával přemluvit k čistým tónům. Nejdéle vzdoroval tón C, nikoli vinou nástroje, nýbrž hráče, který se naučil špatnému hmatu a divil se, že mu zní Cis.
K nástroji patří kapela. Našel se amatérský Akord klub, jehož členové se vyznačovali notovými stojánky ve tvaru písmene A, probodeného kordem. Nacvičovali v propůjčené klubovně Svazu české mládeže Na křížku a jednou měsíčně hráli k tanci za párek s hořčicí. K nástroji sice patří kapela, ale nikdo učený z nebe nepadá – ani v hudbě. Septimán vyšehradské reálky se snažil, ale jeho úsilí dlouho nekorunoval úspěch. Když hrál sám, ještě to jakž takž šlo, ale s ostatními ztrácel přehled. Nebyl však z těch, kdo se vzdávají, a po půl roce se s Akord klubem sehrál. Tenkrát zrovna onemocněl první altsaxofonista a Velebný dostal svou příležitost před veřejností. Aby neztrácel čas, nosil s sebou saxofon i do školy. Výsledkem byla dvojka z mravů za to, že hrál při hodině angličtiny. Ředitel reálky si k tomu vymyslel ještě dost rázovitý trest: nařídil septimánovi, že musí o hlavních přestávkách místo svačiny hrát na předmět doličný do školního rozhlasu. Víc se snad svému žáku zavděčit nemohl. Během oktávy vystřídal několik amatérských souborů, až na nějaký čas nastoupil do orchestru Vládi Bradáčka.
V roce 1950 s ním hrál prvně v Lucerně a bylo mu svěřeno sólo ve skladbě Woodyho Hermana. Bral tuto čest velice odpovědně a celý měsíc si doma sólo pečlivě promýšlel. Když však stál v Lucerně na pódiu, najednou se mu vykouřilo z hlavy, co měl připravené, a stejně hrál něco jiného. I tak těch šestnáct taktů uteklo jako pára nad hrncem.
Když se jednou svěřil bubeníkovi orchestru Jardovi Vackovi se svými životními plány, dostal odpověď: velebny_5Architektura? To máš nejistý. Jsi muzikant, tak zůstaň u muziky. Jestli chceš, zatlačím ti na konzervatoři, mám tam známý.“ Jestli „zatlačil“, nevím, jisté je, že se architektura musela obejít bez Karla Velebného, protože byl mezi třemi, které profesor Špaček z dvanácti přihlášených na hudební konzervatoř přijal. Obor: bicí.
Pět let konzervatoře uběhlo ve velké činorodosti. Velebný hrál s Karlem Vejvodou a v kvintetu závodního klubu Hefa. Střídal saxofon, klavír, harmoniku a plechový klarinet, který si koupil, takže se už tehdy dá mluvit o multiinstrumentalismu. Vystupoval také v barech a v Carioce se Velebnému ukázal hudební osud v podobě stolečku, přikrytého zeleným suknem. Psal se rok 1953. Velebný se střídal s jiným hráčem houslistou Ladislavem Bergrem. Berger o přestávkách odkládal housle právě na tento zahalený stolek. Tentokrát sukno sejmul a obnažil se – vibrafon. Velebný prvně viděl vibrafon zblízka. „Nechcete ho koupit?“ obrátil se na něho Berger. „Potřebuju peníze, dám vám ho za dva tisíce.“ Snad ani nečekal kladnou odpověď, snad jenom známé hudebníky oťukával, avšak Velebný se chopil paliček a zkusil zvuk. Propadl mu. A vibrafon přešel do jeho vlastnictví.
velebny_6Počátek ságy o vibrafonu má nicméně své komplikace, neboť se záhy vyjevilo, že nástroj, používaný jako odkládací stolek, Bergrovi nepatřil. Velebnému nicméně zaplacený nástroj zůstal. Průkazným svědectvím o rychlém sblížení hráče s vibrafonem je, že ještě v témže roce s ním vystupoval v Tatrách – a navíc si pro poslechovou část programu přibral xylofon.
Koncem studií byl Karel Velebný členem kvartetu, s nímž nastudovával složité koncertní skladby, například od Buddyho DeFranca, ale pak se vydal po vlastech českých s orchestrem Slávy Kunsta.
Nadešel rok 1956 a s ním spolupráce s novým orchestrem, který střídavě hrál v kavárnách Vltava a Alfa. Členové orchestru měli fialová saka a hojnost mladých posluchačů. O rok později dochází k natáčení prvních gramofonových desek v obsazení tři saxofony, trombón a rytmika. Krátce poté odjížděl Velebný s orchestrem Kamila Hály na půlroční zájezd po Polsku, Německé spolkové republice, Rakousku a Belgii. To už si koupil nový vibrafon značky Premier, s nímž jste ho mohli vidět i po letech, dokonalý nástroj, který splňoval jeho představy.
Vánoce 1957 ho zastihly opět v kavárně Alfa, ale to už začal uvažovat o koncertním vystupování, protože hudba k tanci, ať už byla komerční více nebo méně, neuspokojovala jeho umělecké ambice.
Těžko povědět, zda to způsobil vibrafon nebo zda by Karel Velebný podobnou proměnou odklonu od taneční hudby ke koncertnímu vystupování prošel, i kdyby zůstal věrný pouze saxofonu. Jisté je, že to, co jednou v rozhlasové zpovědi nazval „nepolepšitelnou hudbou“, si v něm vydobývalo stále větší prostor.
velebny_7Kvarteto, s nímž hrával v kavárně Vltava na přelomu let 1957 a 1958, mělo zcela zřetelně jazzové zaměření. Členy kvarteta byli kromě Velebného také basista Luděk Hulan a hráč na bicí Ivan Dominák a jejich vzorem byl Modern Jazz Quartet, z jehož repertoáru také část skladeb přebírali. Důležité bylo, že hráli to, co se jim samotným líbilo a v čem se jako hudebníci mohli plně realizovat. Mezi jiným i vlastní skladby členů kvarteta. Toto období je zároveň začátkem skladatelské činnosti Karla Velebného. Jeho první skladby se jmenovaly V tvých očích je krychle zvící jedné koruny, Mambo Agnes, Černá kočka aneb Čípak je ta černá číča, čí, čí, Nostalgie a Strýček. Poslední z nich už hrál soubor Studio 5, ve který se kvarteto proměnilo a který si svůj název ponechal až do roku 1961, ačkoliv se obsazení rozšířilo posléze na šest členů. Na Studio 5 vzpomínají všichni zúčastnění jako na jeden z nejlepších souborů, s nímž hráli.
Po prvních rozhlasových nahrávkách přišla nabídka, aby se Studio začlenilo do Tanečního orchestru Československého rozhlasu. Je to zvláštní, ale tato spolupráce s rozhlasem znamenala počátek konce skupiny. Sliby o tom, že budou hrát jazzovou hudbu, se rozplynuly s odůvodněním, že napřed je třeba hrát „pro lidi“ – na jazz prý také dojde. Proklamace „lidové hudby“, „lidové“ zábavy bývá někdy dost ošidná, protože se pod ní skryje i hodně povrchnosti. Členové Studia odcházeli z rozhlasu jeden po druhém a v roce 1961 Studio 5 zaniklo.
V tomto roce přišlo Divadlo Spejbla a Hurvínka s nabídkou vytvořit hudební skupinu přímo při divadle. S+H Q si vydobyl uznání nejen u nás, ale i v zahraničí na jazzových festivalech. Při zpáteční cestě z jednoho z těchto zájezdů došlo ve vlaku k rozdělení dělení skupiny a krátký čas vedle sebe existovaly S+H Q, který vedl Karel Velebný, a SHQ, v němž zůstali někteří dosavadní členové. Druhá kapela posléze zůstala v Redutě jako Reduta kvintet, S+H Q se ocitl na volné noze. A opět zájezdy, Holandsko, Dánsko, a opět rozchody a noví hudebníci. Třeba Jiří Stivín v roce 1967. Když se pak Velebný v roce 1968 naboural v autě a dlouhou dobu proležel v nemocnici, došlo k rozpadu skupiny. Její další formace s Karlem Velebným u vibrafonu a s tenorsaxofonem, basistou Petrem Kořínkem, Karlem Růžičkou u klavíru, se sopránsaxofonistou a tenorsaxofonistou Rudolfem Ticháčkem a Josefem Vejvodou u bicích zřejmě znamenala vrchol SHQ.
velebny_8Když pak došlo k rozchodu tohoto seskupení SHQ, řekl Karel Velebný, že to není světobolný problém. „Kapely vznikají a zanikají a konec konců SHQ prodělával změny každým rokem…“ Ale přesto mi to nedalo a v rozhovoru jsem se k problému zániku hudebních skupin a ke vzniku nových vrátil… „Samozřejmě je to člověku líto, když rozpouští dobrou kapelu. Ale důležité je, aby se děly nové věci. I výteční muzikanti mohou ustrnout, když spolu hrají příliš dlouho a hlavně když na sebe nemají dost času. Nová setkání mohou nadto v člověku vyburcovat struny, které zatím třeba neměl příležitost uplatnit. Pro mne je ovšem základní, abych se na své spoluhráče mohl hudebně i lidsky naprosto spolehnout.“

A současný stav?
Od doby strahovského koncertu na rozloučenou s minulým SHQ máme jako základ trio, ve kterém se mnou účinkují výborní mladí hudebníci – pianista Emil Viklický a kontrabasista František Uhlíř. V tomto obsazení hrajeme svůj základní repertoár, který v jednom článku nazvali „tichou hudbou SHQ“. Vedle toho jsme začali s „happy music“, se šťastnou hudbou – navíc s trombónem a s bubnem. Tady se zaměřujeme na veselejší skladby. Pak existují Sága rodu SHQ, tedy sága jako saxofony. To jsi mohl vidět na loňských Pražských jazzových dnech. A chceme natáčet se smyčcovým kvartetem.

Pokud vím, věnuješ se kromě hudebního vystupování také vyučování.
V letech 1967 až 1970 jsem vedl semináře dvouletého postgraduálního studia pro absolventy státní konzervatoře v Ostravě. Od roku 1971 vyučuji jazzovou interpretaci, improvizaci a orchestrální hraní na lidové škole umění v Praze. Myslím si, že pedagogická činnost je velice důležitá, protože mladí lidé už dnes nemají tu trpělivost sedět hodiny u magnetofonových pásků a dešifrovat si je na notový papír, jako jsme to dělávali my. Ostatně ve světě má výuka jazzové hudby už dlouhá léta vysokou úroveň. Navíc jezdím každý měsíc na semináře LŠU do Liberce a vedl jsem některé večery Školy hrou, které byly pořádány na Strahově. A všude vidím, že mezi mládeží je o tyto formy studia velký zájem.

velebny_9Čím je pro tebe jazzová hudba?
Je to hudba současného světa, moderní hudba, která se neustále vyvíjí. Nemohl bych hrát hudbu, která zkameněla, která je jednou provždy dána. Pro tvořivého muzikanta se musí neustále něco dít. Někteří hudebníci se vyhýbají názvu jazz. Říkají: když má Gary Burton sám na vibrafon hodinový koncert, má to jazzové prvky, ale je to prostě hudba. Já osobně tomu říkám jazz. Uvedu jako příklad současné mistry klavíru Keitha Jarretta a Chicka Coreu. Mají samozřejmě při svých koncertech přesně vyhraněnou koncepci, ale zároveň improvizují. A jazz je ve své podstatě improvizovaná hudba (i když vím, že improvizace je širší pojem, i staří varhaníci improvizovali). Ale právě takovou muziku chci dělat. My jsme zaznamenávali všechny základní vlny, které vývoj jazzu v minulých letech provázel: dodekafonické pokusy, například ve skladbách Paže pážete, Budapeštská roláda nebo Pět do deka, free jazz – volný jazz i čarování zvukomalbou jako v Jazzových nebajkách. Tyto vlny nám však nebyly cílem, chtěli jsme to prostě zkusit – až po výpady do jazzrocku. Obohaceni o různé experimenty se přidržujeme hlavního proudu jazzu, který má v sobě široké možnosti. Víš, já v této oblasti naprosto neuznávám neumětelské, byť vehementní hraní. Jazz je pro mne dobrá muzika, ale ten, kdo ji hraje, musí umět na svůj nástroj perfektně hrát, musí mít fundament a neustále držet krok s vývojem.

Kteří naši hudebníci se ti nejvíc zamlouvají?
Kromě těch, s nimiž hraju, je to pianista Karel Růžička, Jiří Stivín, Luděk Hulan, tenorsaxofonista Zdeněk Novák z Bromova orchestru, toho si velice cením, hoši z Celuly, to znamená trumpetista Laco Déczi, trombonista Svatopluk Košvanec, basista Petr Kořínek, tenorsaxofonista Petr Král, bubeník Josef Vejvoda, dál kytarista Rudolf Dašek, tenorsaxofonista Rudolf Ticháček, barytonsaxofonista Josef Audes, trumpetista Jaroslav Hnilička, Ivan Smažík, Milan Ulrych a další.

A ve světě?
Těch by bylo moc. K mým oblíbencům patří Eric Dolphy, Lennie Tristano, Stan Getz, Dizzy Gillespie, Miles Davis, Harold Land, Gary Burton, Milt Jackson, Gerry Mulligan, Ella Fitzgeraldová, Leon Thomas, Chick Corea, Oscar Peterson. Eroll Garner, Bill Evans, Joe Pass nebo Scott La Faro, který je zakladatelem moderní hry na basu. A orchestr Thada Jonese a Mela Lewise.

Co říkáš zájmu mládeže o jazz?
Mladí lidé hodně ovlivňují proporce hudebního světa. Je dobře, že se v takové míře začali o jazz zajímat. Vývoj v poslední době je velmi rychlý – od prvních hezkých a jednoduchých písniček Beatles až po dnešek prodělal dost závratné proměny. Rozdíl mezi rockovou a jazzovou hudbou se namnoze stírá, jedna oblast ovlivňuje druhou a Blood, Sweat And Tears a Chase jsou vlastně jazzové kapely, hrající rock. Podstatné je, že nejlepší rockoví hudebníci jsou dnes téměř na jazzové úrovni.

velebny_10Co dodat? Karel Velebný obdržel v roce 1974 jako uznání své práce cenu Jaroslava Ježka. Zasloužil si ji. Zasloužil si i větší ocenění. Důležité však v době tohoto rozhovoru a našeho tehdejšího pravidelného setkávání bylo, že jsem se mohl vždy znovu těšit na „andělské zvonění“ jeho vibrafonu.
Polozapomenuté je, že Velebný pod pseudonymem dr. Evžen Hedvábný roz. Velebný patří ke spoluobjevitelům díla Járy Cimrmana, jak o tom svědčí kromě jiného publikace Cimrman v říši hudby. V této funkci údajně navštívil Finsko, kde pod jeho taktovkou hrála finská státní filharmonie cyklus Cimrmanových selanek Kachle. Sám toto hostování vylíčil: „Kritika jako vždy přijala tento cyklus s velikými ovacemi. Obecenstvo roztálo až po třetí části nazvané Vzhůru dolů, kdy během dvaatřicetitaktové expozice sjede celý orchestr do propadla a do přestávky odtamtud nevyjede. Je vidět pouze dirigenta, který nesjíždí, a tím pádem na sebe upoutává tu největší pozornost. Do této partie jsem také vložil všechen svůj um, elán a invenci. Vzhledem k tomu, že mne hudebníci nemohli vidět, mohl jsem se spolehnout, že je svými gesty nespletu. Dirigoval jsem přímo zběsile. Potácel jsem se v okruhu několika čtverečních metrů, vlasy mi divoce vlály, nesmírně jsem se zakláněl i předkláněl, zkrátka celé moje tělo se zmítalo jako při tanci svatého Víta na Hradčanech.“
Ale jak jsme se vlastně osobně seznámili? Bylo to po jednom koncertu v Redutě, když jsme se dali do řeči. V rozhovoru jsme pokračovali i na ulici směrem k Václavskému náměstí, jaksi samovolně jsme vešli do noční vinárny Barbara, popíjeli jsme víno, rozprávěli dál a pan Satler nám hrál na své housle do ouška. Patřil k noční Praze stejně jako v jiné vinárně klavírista Jiří Eliáš, někdejší Janáčkův žák, ale v té chvíli jsme k té noční Praze patřili i my dva a v takovém rozpoložení jsme se vynacházeli i jindy a jinde, v Parnasu, ve Vagónu, v Klubu umělců. Velebný nešetřil svými vtipnými bonmoty, pil, ačkoli neměl, kouřil, ačkoli nesměl, hrál naplno a neměl to srdce, aby odmítl některé putující muzikanty nebo zpěvačky, kteří a které se chtěli/y k jeho hraní připojit, ačkoliv mu to někdy se svými bubínky nebo se svým krákoráním docela kazili. Když jsem byl na jeho koncertě a věděl, že mám, měl jsem nebo záhy budu mít narozeniny, nikdy mi neopomněl zahrát Spadané listí. Už léta mi jeho Spadané listí citelně chybí. Pokoušeli se je pro mne hrát i další přátelé-jazzmeni, ale Velebného projev byl neopakovatelný. Měl slabé srdce a nešetřil je. I tak povídali doktoři, že přežil věk, který mu to srdíčko naplánovalo, o pěkných pár roků. Zaplať pámbu za ně. Teď jenom aby se ta jeho hudba k nám vrátila na kompaktech. Abychom ho jenom neslavili, ale také znovu poslouchali.

Foto archiv
Z připravované publikace Potkávání Setkávání

1 komentář

  • Pavel Chmelař napsal:

    Co k tomu říct? Poprvé jsem Karla uviděl v Přerově 1968 a od té doby to byl pro mne svatý obrázek. Jednou jsem mu telefonoval z telefonního automatu ohledně svého vibrafonu a od té doby to byl pro mne navíc i nebeský zážitek. Skutečně, byl i v tom telefonu velmi příjemný. Nešla mi mince do automatu, takže já jsem jej slyšel, ale on mne ne. A tak mi něco doprázdna povídal a bylo to neuvěřitelně roztomilé…!! 🙂 Pavel Chmelař

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *