Když se usmívala: Hledání stop Jaroslava Ježka v českém moderním jazzu

„Počkej mi chvíli, musím si přece jen dnes nalít trochu whisky, protože vidím Tvé Růže, se kterými musím dnes spát, a protože dnes jsem neměl svou premiéru, ve které písničky nebyly už tak optimistické, ale přesto chtěly říci, že jsme tu připraveni bránit své lidi.“

(Jaroslav Ježek, z posledního dopisu Lídě Ledererové, sopranistce Osvobozeného divadla, 12. 9. 1938, den po zákazu činnosti Osvobozenému divadlu.)

1. ledna uplynulo osmdesát jedna let od úmrtí Jaroslava Ježka. Na Boží hod vánoční roku 1941 zcela oslepl na své jediné oko, rozeznávající jen stíny. Za tři dny dostal zápal plic. 29. prosince proběhl sňatek s Frances Bečákovou a za další tři dny v noci zemřel. Páté vydání foliantu s 2 380 stránkami The International Cyclopedia of Music And Musicians Oscara Thompsona (1887–1945) z roku 1949, dokonce úmrtí Jaroslava Ježka datuje už 31. prosincem 1941. To vše se stalo v New Yorku. Pouhé dva roky předtím si na palubě lodi Aquitania zapsal: „Po obědě při krásném, ale mrazivém počasí vidíme obzory New Yorku.

Snad pro žádnou generaci není třeba předesílat, čím byl, a jakou stopu zanechal Jaroslav Ježek v české hudbě, v moderní vážné hudbě, v našem písničkářství – folkovém, čundráckém, trampském ─ vyberte si podle svého zaměření. Narodil se 25. září 1906 v žižkovské Všehrdově ulici. Nežije s námi už od druhé světové války fyzicky, ale jeho písničky z her Osvobozeného divadla, swingové skladby napsané pro repertoár divadelního orchestru, který v určitém období také řídil, takže se mluví o Orchestru Jaroslava Ježka, jsou trvale přítomny. Historické nahrávky byly pečlivě revidovány už v době vinylové, dnes i na CD. Mnozí pianisté z oblasti moderní vážné hudby, zaměření na první půlku dvacátého století, pak zařazují také jeho drobné klavírní skladby, včetně těch, v nichž Ježek využívá rytmů dobových tanců – tanců swingové éry. Psal také hudbu scénickou a filmovou. Už v raném dětství prodělal tři těžké operace oka, nakonec na jedno zcela oslepl a na druhém se projevil silný šedý zákal. Nato prodělal spálu, zánět uší, což vedlo k jeho nedoslýchavosti. To nebyl dobrý vklad zlomyslných sudiček do života nadaného tvůrce hudby. Přesto se stal jedním z nejvýraznějších skladatelů tuzemské hudby dvacátého století.

 

„Počkej mi chvíli, musím si přece . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář