Vnímal jsem to nemile, když jsem se coby svědek jedinečného koncertu kvarteta saxofonisty a flétnisty Charlese Lloyda v sedmašedesátém v Lucerně dozvěděl, že se kvarteto rozchází. Kam se bude ubírat ten expresivní, virtuózní, divoký pianista Keith Jarrrett? Jak lze opustit vrchol a muset hledat a šplhat na jiný? Hvězdná dráha na scéně Lloydova kvarteta s Jarrettem byla přitom tak krátká! Kvarteto se vynořilo v roce 1966 a skončilo po dvou letech. Přitom hned v úvodním roce bylo nahráno šest alb! Vezmeme-li je podle datace vydání neboli zjevení se světu, úvodem bylo Dream Weaver (Atlantic 1966), s ročním posunem se vynořilo to nejproslulejší – Forest Flower (Atlantic 1967), jež kapelu přivedlo na ta největší auditoria, bok po boku avantgardní jazzové scéně, na níž právě fúzovaly styly jazzu a rocku. Nastalo hbité pokračování: Love In, Journey With In, Montraux Jazz Festival (Atlantic 1967), Charles Lloyd Quartet In The Soviet Union (Atlantic 1967, rec. 1966), Charles Lloyd Quartet In Europe, The Flowering (Atlantic 1971, rec. 1966) a Live…1966 (Hi Hut 2018, rec. 1966).
Vita de jazzman
Keith Jarrett se narodil 8. května 1945 na předměstí Alletownu v Pensylvánii. Jeho matka a babička byly slovinského původu, tátovy kořeny byly převážně německé. Od tří let sedával ke klavíru, záhy byl zapsán ke studiu dětského programu na místní hudební akademii. V patnácti už studoval kompozici a následoval přechod do Bostonu na pověstnou Berklee School of Music. V roce 1964, v devatenácti letech, přijel do New Yorku za jazzem – a jazz začal také hrát. Rychle se zabydloval v newyorských klubech, včetně Village Vanguard, až si ho všiml kapelník a bubeník Art Blakey a přizval ho na turné svých Jazz Messengers, kapely v jazzové historii pověstné objevováním vycházejících talentů americké jazzové scény. Následné působení u Charlese Lloyda v letech 1966–68 z Jarretta udělalo novou hvězdu jazzové scény.
Mezi únorem a prosincem roku 1970 se Jarrett podílel s kapelou Milese Davise na studiovém nahrávání významného 2LP Live-Evil, s proměnlivými sestavami, od sexteta po noneto, ale s týmiž muzikanty. Jarrett hraje ve většině skladeb na varhany nebo elektrické piano, v dalších společně s klávesistou Herbiem Hancockem, ve dvou skladbách dokonce v klávesovém elektrickém triu s Hancockem a Chickem Coreou (Selim, Tem Uz Talmez). V létě 1970 řádí Miles Davis ve Filmore West a v kapele vedle Chicka Corey je opět Jarrett hrající na varhany Fender.
Téhož léta je zaznamenán jejich britský koncert na festivalu Isle of Wight. K tomuto období se Miles Davis ve své biografii svěřuje: „Moje muzika se měnila tak rychle, jak jsem měnil muzikanty, ale stejně jsem pořád hledal takovou kombinaci, aby to znělo tak, jak jsem chtěl… Tohle všechno jsem chápal jako proces nahrávání muziky, prostě to natočit, když se mi to valí z hlavy.“ A Keith Jarrett byl celou dobu u toho s nepřeslechnutelnými příspěvky. Pak už Miles směřuje nekompromisně dál za svými vizemi, ale na albu Get Up Withit se ještě objevuje Jarrett ve skladbě Honky Tonk, nahrané ještě v květnu 1970 – ostatní skladby jsou už novějšího data. Totéž platí pro 2LP Directions, na němž je s Jarrettem zařazena skladba Konda, opět natočená už roku 1970. Nahrávky s Jarrettem se pak objevují na dlouhé řadě kompilací a bootlegů, zachycujících kompletně koncerty či studiová sessions z období Jarrettovy spolupráce s Davisem. Dokonce si zahraje na varhany v pěti titulech na pozdějším rozšířeném vydání proslulého alba Bitches Brew Live (2011), neboť v původní verzi z roku 1970 na něm neúčinkuje.
The Morning of the Star
Kdo by odolal nabídce hybatele jazzového vývoje Milese Davise ke spolupráci. Jarrettova spolupráce s jeho kapelou však nebyla dlouhotrvající. Jarretovi byla bližší akustická koncepce hry Charlese Lloyda vycházející z be bopu, hard bopu a free jazzu než aktuální směřování Davisovy hudby s narůstajícím vlivem elektrifikace zvuku, danou jeho novou barevností, důraznější rytmizací, a vše, jak Davis vyžadoval, měli pochopit a podpořit spoluhráči. Ještě v roce 1967, vprostřed hraní s Lloydem, proto sestavuje Jarrett komorní akustické trio s kontrabasistou Charliem Hadenem a bubeníkem Paulem Motianem. Světu se představí albem Life Between the Exit Signs (n. 1967, vyd. 1968), výhradně se skladbami Jarretta – jedinou výjimkou je jeden standard od Cole Portera. V roce 1971 pak vychází další album tria, jemuž vydavatelství Atlantis přisoudí vizionářský název The Morning of the Star.
Trio nahrává až do roku 1972, záznam Hamburg ’72 však vyjde až v roce 2014 (ECM); téhož data se trio rozšíří o saxofonistu Deweye Redmana, a tuto sestavu pojmenuje American Quartet. Vedle toho si v březnu 1968 střihne sólově „hippiesácké“ album Restoration Ruin (Atlantic 1968), folkrockově laděné, zpívané a jím samým multiinstrumentálně nahrané (na kytaru, harmoniku, klavír, sopránsaxofon, zobcovou flétnu, housle, baskytaru, bicí a perkuse). Jarrett spolu s vibrafonistou Garym Burtonem sestavili kvarteto k příležitostné nahrávce pod svými jmény v roce 1970 (Atlantic 1971). V následujících letech pokračuje Jarrett s nahráváním jak s triem, tak s American Quartetem.
Z New Yorku do Oslo
V roce 1971 Jarrettovi nabízí své služby Manfred Eicher z Mnichova se svou značkou ECM, který přivádí na jazzovou scénu vlastní vizi podoby současného jazzu, nový sound, a hledá k tomu interprety, mladé tváře. Na počátku sedmdesátých let se s Keithem Jarrettem netrhnou dveře studií ani koncertních sálů či klubů. Zájem projevují i další vydavatelské etikety. První dvě nahrávky American Quartetu vznikly ještě pro Atlantic (El Juico/The Judgement, rec. 1971/ ed. 1975, Birth, 1971/1972). Columbia si ke kvartetu přizvala ještě kytaristu Sama Browna a perkusistu Airta Moreiru (Expectation, 1972/1972). Impulse! kytaristu Danyho Johnsona (Fort Yawuh, 1973/1973), na Treasure Island (1974/1974) oba kytaristy – Browna i Johnsona. Nahrávání kvarteta pod touto hlavičkou však pokračuje i v době, kdy probíhá úvodní spolupráce s ECM. Jedná se o alba Back Hand a Death And The Flower s brazilským perkusistou Guilhermem Francem (Back Hand, Detah of the Flower, 1974) a kvartetní Byablue a Be-bop z roku 1976 (ed. 1977 a 1978), dále The Survivors’ Suite (1976) a Eyes of the Heart (1976) v čase už zrozeného European Quarteta.
V roce 1971 vzniká premiérové album dlouhodobé, lze říci celoživotní spolupráce Jarretta s Eicherovou značkou ECM: Jarrett, hrající na klavír, elektrické piano, varhany a flétnu, je zplodil se svým příštím spolukariérním bubeníkem Jackem De Johnettem, s nímž se znal už od Charlese Lloyda, album Ruta And Datiya. A nastává chvíle předvést Jarrettovu improvizační genialitu – sólovým albem Facing You.
Tváří k vám
