Koncertní záznam Hamburg ’72 je čtvrtým a posledním albem Jarrettova tria s basistou Charliem Hadenem a bubeníkem Paulem Motianem, vydaným až po loňském ošetření v Rainbow Studiu v Oslo. Za spoluprací této trojice je to tečka definitivní – v rámci tria je už Jarrett sirotkem. Součástí jejich spolupráce bylo také pokračování v Americkém kvartetu se saxofonistou Deweyem Redmanem. Už za působení Jarretta v kvartetu Charlese Lloyda vyšlo Live Between The Exit Signs a Somewhere Before, hamburgskému koncertu v červnu 1972 předcházelo ještě The Morning of Star (1971). Úvodní Rainbow s romanticky melancholickým tématem, zato s bopově rozjetou Jarrettovou improvizací, napsala jeho první žena Margot. Na závěr je zařazena skladba Song For Che, v níž autor Charlie Haden nezapře svůj celoživotní obdiv k jihoamerickým revolucím. Naštěstí to má hudebně spojeno s citlivým přijímáním latinskoamerických hudebních vlivů. Ostatní čtyři skladby jsou Jarrettovy. Mluvit v tomto případě čistě o klavírním triu je trochu zavádějící, neboť Jarrett je podstatou multiinstrumentalista. Uslyšíme to hned z druhé skladby Everything That Lives Laments, kde si dopřává skvělé sólo na flétnu, s níž si místy také zpívá: zvuk flétny je takříkajíc „vokalizován“, vzniká parafráze znějící globální etnicitou. U klavíru pak spustí „datlovaný“ rytmus na dvou tónech, předcházející dlouhé klavírní sólo s ozvěnami gospelu: skladba skutečně působí žalmicky. Piece for Ornette Jarrett uvádí na scénu popěvkem na sopránsaxofon a improvizací v rytmu řinoucího se z Hadenova kontrabasu a z šustivého i výbušného doprovodu Motiana. V písni je sopránka postupně stále agresivnější, dojde na celou pasáž s přefukováním. Na své si přijde také Charlie Haden, ostatně spolupodílník Colemanovy cesty k free jazzu. Rychlá a živočišná skladba nedělající Ornettu Colemanovi ostudu! Jarrettovým kvartetem byla hrána už v roce 1971 (The Judgement, 1975) s dialogem saxofonů – Jarrettova sopránu a Redmanova tenoru. Ještě v lednu 2015 stálo zato hlasateli na Vltavě po Jarrettově sólu na sopránsaxofon pronést omluvně, že snad trochu free jazzu posluchač vydržel. Vážení, po free jazzu mléko nekysne, leda se začne vařit! Take Me Back je téma uvedené sólem basových strun s přitakáváním DeJohnettových a Jarrettových perkusí, po němž Jarrett s Motianem puls krotí k rockové pravidelnosti. Life, Dance je jediná krátká skladba na desce, hlavní sólo má Haden v doprovodu bicích. Názvem proklamační Hadenův Song For Che nahrálo Colemanovo kvinteto živě už v roce 1969 (LP, Crisis) a je zřejmé, že hlavní slovo bude patřit skladateli a lehkým latinským rytmům. Do děje vstoupí opět Jarrettův sopránsaxofon, tentokrát s táhlými, často deformovanými tóny, místy i vibrujícími – i v pomalosti však expresivní. Jarrett vždy říkal, že klavírní styl odvozuje od saxofonistů, nikoli od plejády předchůdců jazzové historie. Záznam z Hamburgu je velmi cenný, hudebně pestrý a nabitý elektrizující hudbou. Kolektivní free improvizace jsou podivuhodné.
ECM/2HP, 2014, 55:27