A staří pánové stále hrají jazz. Skvěle, vycházejí z tradice jazzu, z genealogie moderního jazzu, mají v oblibě standardy, a přesto by se nikdo neodvážil je zařadit k interpretačnímu main-streamu – to připomínám proto, že mainstream bývá zkratkovitě ztotožňován vždy jen s hraním standardů. Klavírista Keith Jarrett (1945) s kontrabasistou Garym Peacockem (1935) a bubeníkem Jackem DeJohnettem (1942) se sešli z popudu producenta ECM Manfreda Eichera v roce 1983 a výsledkem byla dvě alba Standards, Vol.1 a Standards, Vol.2. Pojetí, jaké vnesli do hraní povětšinou mezi jazz-many známých melodií, vycházející především z improvizační chuti Jarretta, se stalo svébytným stylem, s nímž se zařadili mezi nejvýznamnější stylotvorná klavírní tria moderního jazzu. Novinka byla vydána dvanáct let po jejich předchozím albu Up For It (ECM, 2002) a završila se jí zatímní řada živých koncertních záznamů tria. Vznikla však už v roce 2009 a vyšla k letošnímu třicetiletému výročí činnosti tria. Album je složeno ze šesti standardních titulů. Ve dvou případech je Jarrett propojuje s příbuzenskými vlastními náměty – Solar Milese Davise s Deep Space a Bernsteinovo Somewhere z West Side Story (1957) s Everywhere. První případ charakterizuje Jarrettův přístup ke standardům, jak jej známe z koncertů: improvizací si vytváří vlastní téma (zde pojmenované Deep Space) a z něj pak odvodí, jakou převzatou skladbu začne hrát. Právě úžasně fungující muzikantská telepatie mezi touto trojicí muzikantů činí z takto pojímaného provedení známých skladeb dobrodružství pro muzikanty i posluchače. Improvizace na Solar pak jsou samy o sobě patřičně svobodné, zde probíhají téměř deset minut. Dvojici Somewhere/Everywhere naopak otvírá slavná jímavá lyrická melodie, kterou po šesti a půl minutách Jarrett rozvede do čtvrthodinové improvizace, v níž se časem změní rytmus skladby, celá skladba obživne, změní se celý ráz, který připomene hudbu společných začátků Jarretta a DeJohnettea v kvartetu Charlese Lloyda na konci šedesátých let – tehdy se do jejich akustické hudby vkrádal rytmický fenomén rockové hudby. Celé „dvojskladbí“ končí postupným ztišováním, pak mohutným výbuchem potlesku publika a zachechtáním se některého z muzikantů. Ze slavného muzikálu Leonarda Bernsteina si Jarrett ještě vybral Tonight, kterou trio zahraje v živě swingujícím rytmu, s jednoznačným přiznáním k bebopovému odkazu. V bohaté diskografii tria se vyskytuje jen občas, že si Jarrett vybere stejné písně (snad nejčastěji jsou nahrány Autumn Leaves, My Funny Valentine či Bye Bye Blackbird), což bývá dáno tím, že některé nahrávky jsou studiové, většina však koncertních. Svědčí o bohatosti studnice standardů, o což se zasloužily generace skladatelů éry swingu a moderního jazzu (jazzové fake books obsahují stovky skladeb). Odtud lze donekonečna čerpat inspiraci pro vlastní hraní, pro improvizaci a skladatelské nápady, obdobně jako se ve vážné hudbě čerpá z tvorby muzikantů minulosti. Z koncertu v Luzernu 11. července 2009 album ještě zaznamenalo po „jarrettovsku“ uklidňující Perkinsovo a Pasrishovo Stars Fell On Alabama a v zamyšlené náladě van Heusenovo a Mercerovo I Thought About You. Keith Jarrett ať už sám, s Charliem Hadenem, nebo s tímto triem, geniálním způsobem přenáší přes strhující postmoderní proudy poselství jazzu a moderní populární hudby prvního jazzového půlstoletí do století nového. ECM/2HP, 2013, 65:34
