KELMAN DURAN & FRANKIE: McArthur

Dominikánsko-americký producent Kelman Duran si jméno vybudoval na pomezí klubové kultury, sound designu a experimentální elektroniky, od vlastních dekonstrukcí reggaetonu až po producentské práce pro film a mainstreamový pop. Berlínská skladatelka a performerka FRANKIE, vlastním jménem Franziska Aigner, naopak vychází ze současné vážné hudby, tance a performance a pracuje především s hlasem a violoncellem. Jejich společná deska tak nepůsobí jako klasická spolupráce dvou hudebníků, spíš jako střet dvou prostředí. McArthur tak od prvních minut funguje méně jako sbírka skladeb a víc jako prostor, do nějž se vstupuje. Hudební kooperace tak od prvních minut funguje méně jako album písní a více jako zvuková situace, do níž se vstupuje. Rytmy se objevují jen na okamžik a zase mizí. Basové pulzy se rozpadnou dřív, než stačí nabrat tah, vokály visí ve vzduchu jako nedořečené věty, terénní ruchy a šum vyplňují prázdná místa. Hudba jako by vznikala „z negativního prostoru“, z ticha mezi údery. To, co by jinde tvořilo refrén, tu zůstává jen náznakem. Přesto nejde o chladný ambient. V pozadí je cítit fyzická zkušenost noci: unavené tělo po koncertě, prázdné ulice, doznívající hluk města. V několika momentech se objeví konkrétnější gesta – trumpetové vstupy, klavírní nebo violoncellové „klasické“ ozvěny, sevřenější techno puls – aby se vzápětí znovu rozpustila do mlhy. Jako bychom nechali Carolinu Polachek napospas velké únavě a zavřeli bychom ji do studia nad ránem s Oneohtrix Point Never, Milesem Divesem a Brianem Enem a zaznamenali jejich několik jamů. Tenhle pohyb mezi přítomností a absencí, bděním a spánkem, dává desce zvláštní napětí. McArthur odmítá úplnost i jasné vyústění. Spíš nechává bloudit. A právě v těch mezerách, v tichých prázdných plochách a nedořečených gestech, se skrývá její síla. Nenápadná, noční nahrávka, která doznívá ještě dlouho poté, co dohraje.