„Mám stejnou touhu potěšit očekávání lidí, jako se na ně vysrat. Právě proto je pro mě performování v rock’n’rollovém kontextu zajímavé,“ prohlásila americká umělkyně Kim Gordon letos v březnu v rozhovoru pro The Guardian. A nutno dodat, že obě tyto touhy se jí vždycky dařilo balancovat skvěle.
Ten příběh známe. New York, osmdesátá léta, no wave, divná kytarová ladění a valivé hlukové stěny. Uprostřed toho žena, která pro mnohé redefinovala to, co znamená stát na pódiu. Pak rozpad, návrat, a nakonec definitivní pohřeb a cesta k jiným projektům. Úhlů pohledu je několik, každý v něm připisuje postavám příběhu trochu jinou roli. Ale právě jednoznačné role jsou něco, co si s Gordon můžeme spojovat jen velmi těžko.
Obranný odstup
Kim Gordon prožila dětství v Kalifornii v rodině švadleny a vysokoškolského profesora sociologie. Těžko říct, jestli na její charakter měly profese rodičů nějaký zvláštní vliv, oba byli dle jejích slov spíše emočně distancovaní, otec stále s hlavou v oblacích a matka, která v domácnosti zastávala roli praktické figury, zase zatěžkaná každodenními starostmi. Jestli od nich dcera něco okoukala, byla to hlavně kombinace zájmu o společenská témata a nekonvenční módu, snílkovství a kreativitu a pravděpodobně i částečné zvnitřnění role silné ženy. Ale pryč od patologizujících psychologických domněnek. Jistotou je, že ústřední postavou jejího dětství, a ostatně i většiny budoucího života, se stal starší bratr Keller, u něhož se v průběhu dospívání rozvinulo několik psychických poruch, v čele s paranoidní schizofrenií. Keller se projevoval jako nadprůměrně inteligentní, zároveň ale v mnoha ohledech extrémní a invazivní osobnost, u níž člověk nikdy přesně nevěděl, co čekat. To, co se v dětství projevovalo jako krutý humor, inklinace k násilí a k drogám (což ale v šedesátých letech v Kalifornii nebylo nic moc výjimečného), vyústilo ve stavy, kdy se během psychotických záchvatů vrhal na kolemjdoucí, vyhrožoval svým blízkým, trpěl stihomamy. Právě jeho nepředvídatelné chování se na Kim zásadním způsobem podepsalo, především pak na jejích tendencích potlačovat emoce, být pořád ve střehu a zachovávat si obranný odstup, což se následně promítlo i do jejího umění a stalo se jedním z jeho charakteristických znaků. Zároveň to byl ale on, kdo jí představil svět umění a literatury. „Člověk, který ze mě jako nikdo jiný na světě udělal to, co jsem teď,“ popisuje ho umělkyně ve své autobiografii Holka v kapele z roku 2015. Keller zemřel v roce 2023 a o rok později vyšla Kim Gordon druhá kniha, vyprávějící bratrův příběh skrze svědectví, fotky a deníkové zápisy.
Kim už od základní školy věděla, že chce dělat umění. Proto není divu, že po střední škole její kroky vedly ke studiu vizuálního umění, nejprve na kalifornské Santa Monica College, o dva roky později na York University v Torontu. Fascinovala ji hlavně sochařina a malba, „prostě ty volnější žánry, kde je člověk pořád od něčeho zacákaný“, vysvětluje. Mimo vizuální umění se věnovala také tanci a jedním z původních plánů bylo ho v Torontu začít studovat. Postupně se ale přes nové přátele dostávala stále blíž k hudbě, což také vedlo ke vzniku její první studentské kapely Below the Belt. Ta, jako většina kapel tohoto typu, neměla dlouhého trvání, což ale ve výsledku nevadilo, protože studium ani pochmurné podnebí Toronta nebyly pro kalifornským sluncem odchovanou umělkyni zdrojem inspirace, a tak se rozhodla vrátit do Kalifornie a nastoupit na Otis College of Art and Design v LA, kterou posléze dokončila. Klíčové pro ni bylo setkání s Johnem Knightem, který ji uvedl do světa konceptuálního umění, a tím jí otevřel obzory pro úplně nové přemýšlení o světě. „Naučil mě, že se na cokoli – na auto, dům, trávník, to je jedno – dá koukat z estetického hlediska a také o tom tímhle způsobem diskutovat. (…) Ukázal mi, jak se veškeré umění rodí z nápadu,“ vypráví.
To, že ji nebaví chodit vyšlapanými cestami, začala Gordon vnímat už během dospívání. Zhruba v té době se začal utvářet její vztah k módě, který byl dle jejích slov také dost poznamenán vkusem a názory matky, v pozitivním i negativním slova smyslu. Divoké barevné modely a indické přehozy, které doma šila, podpořily zpěvaččiny tendence k neotřelému oblékání, matčiny připomínky ohledně délky šortek naopak přispívaly ke vzdoru a nechuti k tomu se čemukoliv podřizovat, obzvlášť tomu, co by mohlo být bráno jako standardní, správné a ženské. Právě v oblékání by se daly nacházet první projevy toho, co se v budoucnu pro Kim Gordon stalo tak typickým: utíkání před jednoznačnými definicemi a setrvávání v jednom směru a tichý vzdor, který není nijak okázalý, naopak je zcela přirozený a upřímný.
Můžete si dělat, co chcete
Navzdory tomu, jakým směrem se její umělecká dráha ve výsledku vyvinula, se Gordon vždy pokládala a dodnes pokládá především za vizuální umělkyni, pro kterou je hudba únik z nejistého prostředí výtvarna. „Zní trochu pitomě prohlásit po třiceti letech v kapele, že nejsem muzikantka. Jenže já se za ni většinu života vážně nepovažovala, ani nemám žádné hudební vzdělání,“ vysvětluje. To, co ji na začátku osmdesátých přimělo vydat se do New Yorku, byla vize vybudovat výtvarnou kariéru. V umělecké komunitě v Los Angeles, kde doposud žila, se proslýchalo, že New York je jediným místem, kde je šance na skloubení života a umělecké tvorby, a volba tak byla jasná. Město splněných snů se ovšem tou dobou rozhodně nepodobalo naleštěnému luxusu, ani místu, které by mladou přistěhovalkyni přivítalo s otevřenou náručí. „Na přelomu devětasedmdesátého a osmdesátého roku se New York začínal pomalu rozpadat. Během dne nebylo na Wall Street přes samé sekretářky a manažery k hnutí, ale večer se slavná ulice měnila v postapokalyptické peklo plné krys, igelitových pytlíků, plechovek a všudypřítomných pytlů se smradlavými odpadky,“ vzpomíná Gordon, která po svém příjezdu musela dlouhé měsíce operovat s minimem financí, bydlet po bytech kamarádů a náhodných známostí, vydělávat si všemožnými brigádami a šetřit, kde se dalo. Tohle pohyblivé zázemí mělo nicméně výhodu širokého spektra lidí, které mohla mladá umělkyně potkávat a seznamovat se díky nim s novými místy a příležitostmi. Jak doplňuje: „K chudobě v New Yorku patří i to, že se přes den nějak protlučete a zbytek času si můžete dělat, co chcete,“ a to byl přesně její plán.
Právě v tomto prostředí se začala formovat její vlastní umělecká řeč: místo tradiční malby ji přitahovaly konceptuální postupy, práce s textem a obrazem a čím dál víc se také projevoval vliv autorů jako Dan Graham, s nimiž se pohybovala v okruhu downtown scény. Její rané projekty – například kolektivní iniciativa Design Office – pracovaly s ironií vůči institucionálnímu provozu umění i s estetikou každodennosti, kterou později přenesla i do hudby. V průběhu let pak Gordon rozvíjela specifický vizuální jazyk založený na apropriaci a fragmentu: v malbách a kresbách využívá útržky textů, názvy kapel, reklamní slogany, později i internetovou komunikaci a estetiku AI, které převádí do gestických, často záměrně „nedokonalých“ kompozic. Tento princip je patrný i v jejích tzv. „noise paintings“, kde roztřesené nápisy fungují spíš jako stopa akce než nositel jednoznačného sdělení. Její práce byla představena v řadě galerijních institucí včetně White Columns nebo Regen Projects, a dlouhodobě osciluje mezi výtvarným uměním, hudbou a módou – médii, která Gordon chápe nikoli odděleně, ale jako různé projevy téhož uvažování o obrazu, identitě a kulturních znacích. Autorčiny tendence k eklektičnosti byly také podpořeny rozkvětem no wave scény, jejíž základy se tou dobou v New Yorku usazovaly a jíž se v kruzích, v nichž se Gordon pohybovala, bylo téměř nemožné vyhnout.
Punk rock vynalezly holky, ne Anglie
„Když jsem poprvé viděla a slyšela no wave kapely, najednou
