Kobo Town je kanadská skupina v čele se zpěvákem Drewem Gonsalvesem, který pochází z karibského ostrovního státu Trinidad a Tobago. Hovoříme s ním o jeho hudební dráze, o nejnovějším albu Carnival of the Ghosts a také o jeho spolupráci se zpěvačkou Calypso Rose.
Narodil jste se na ostrově Trinidad, ale od mládí žijete v Kanadě. Jaké jsou vaše vzpomínky na dětství v Karibiku?
Z Trinidadu do Kanady jsem se přestěhoval v době, kdy jsem chodil na střední školu. Mí rodiče se rozešli, a protože moje matka pochází z Kanady, vrátil jsem se s ní do její rodné země. Ale na Trinidad mám spoustu silných vzpomínek. Vyrůstal jsem ve městě Diego Martin, které se nachází hned vedle hlavního města Port of Spain a je obklopené krásnými zelenými kopci. Jsem rád, že jsem mohl žít právě na Trinidadu. Bavil mě například smysl pro humor, který místní lidé mají. Když jsem se odstěhoval do Kanady, můj otec na Trinidadu zůstal a já jsem každý rok pár měsíců trávil s ním. Takže jsem vlastně žil v obou zemích.
Poslouchal jste už jako malý kalypso, které máme asi všichni s Trinidadem spojené?
Ještě na Trinidadu jsem měl kapelu, která hrála heavy metal. To byla tedy hudba, kterou jsem jako mladý poslouchal. Jako dítě jsem byl sice obklopený kalypsem, ale nezajímalo mě. Stýskat se mi po něm začalo až poté, co jsem se odstěhoval. Vlastně až později jsem se začal více zajímat o dějiny karibské oblasti, které jsou dost temné a neklidné. To mi pomohlo srovnat si věci v hlavě a skutečně pochopit některá fakta o Trinidadu, která jsem jako dítě považoval za samozřejmá. Také jsem si uvědomil, že právě staré písně v rytmu kalypsa mi toho o historii ostrova řeknou více než cokoli jiného. V těch písních bylo úplně všechno – od témat celosvětového významu až po lokální události, a já jsem se do té hudby úplně zamiloval. Ty písně hovořily o vážných věcech s humorem, byla v nich ukryta moudrost, a to pro mě bylo zajímavé.
Že se dnes kalypsa se svou kapelou Kobo Town dotýkáte, je zřejmé. Ale co ten heavy metal? Vracíte se k němu někdy?
V tom, jak naše kapela dnes přistupuje k hudbě, najdete určité rockové prvky. Basa a bicí u nás hrají víc tvrdě, než je u calypsa obvyklé, takže určitá rocková energie v naší hudbě zůstává. Netvrdil bych sice, že je to metal, ale určitá dravost nebo naléhavost v té hudbě je.
Kdy a jak kapela Kobo Town vznikla?
Na konci střední školy, když už jsem žil v Kanadě, jsem měl kapelu, která hrála reggae. Ta mi vydržela i na vysoké škole. Pak jsem se rozhodl, že s hudbou skončím a že budu dělat něco seriózního. A tak jsem se stal učitelem a oženil jsem se. Jenže každý den jsem dojížděl do školy dvě hodiny autobusem z jednoho konce Toronta na druhý a měl jsem spoustu času, a tak jsem začal psát hudbu, samozřejmě v rytmu kalypsa. Když jsem měl repertoár hotový, pozval jsem své bývalé spoluhráče a také další hudebníky z Trinidadu, kteří žili v Kanadě, a dali jsme dohromady kapelu a začali koncertovat.
Když jste tedy sám začal pracovat s kalypsem jako žánrem, dokážete definovat, co vás dnes na této hudbě fascinuje?
Na kalypsu se mi vždycky líbilo, že jeho texty mohou být o čemkoli, že může zpracovávat jakékoli téma. Je také zajímavé, že i když si zachovává určitou formu, pokud jde o melodie a rytmus, ale zároveň se vyvíjí a posouvá. Je to hudba, která do sebe vstřebává světové události, a ty ji pak dál formují. A líbí se mi ještě jedna věc. Mé oblíbené písně ve stylu kalypso připomínají klepy. Někdo vám řekne nějaký drb, a vy z něj uděláte píseň.
Čím se konkrétně při psaní inspirujete vy?
Při tvorbě svých písní se někdy inspiruji tím, co čtu, nebo tím, co sám zažívám. Na svém nejnovějším albu mám například píseň Shades Of The Living, která je inspirována konkrétním zážitkem z Francie, kde jsem pracoval na albu zpěvačky Calypso Rose. Jel jsem metrem a do vozu nastoupil starý houslista, který začal hrát nádhernou hudbu. Díval jsem se kolem sebe a všiml si, že všichni lidé koukají do svých mobilů a nikdo mu nevěnuje pozornost. Možná jej potkávali často a zevšedněl jim a jen pro mě to bylo něco nového, kdo ví. Ale já jsem si přitom uvědomil, že zatímco sedíme a díváme se na displeje telefonů, skutečný život nám utíká. Telefon, který může být mostem mezi námi a někým na druhé straně světa, je zároveň bariérou, která nás dělí od toho, co se nachází hned vedle nás.
Co pro vás znamenala spolupráce s legendární zpěvačkou Calypso Rose?
