Kolik Zornů znáš…

Asi v roce 1992 (tedy v roce, kdy zemřel), jsem poznal hudbu Johna Cage.
Ještě o něco dříve jsem o něm slyšel na konzervatoři. Nejmenovaný učitel dějin hudby, jehož vyučovací systém spočíval v rozevření prastarého sešitu poznámek o Beethovenovi a následného nesouvislého blábolení o ožralých hasičích, nám Cage vykreslil jako hudebního analfabeta a provokatéra, v jehož skladbě sopranistka stojí na štaflích a lije shora vodu do lavoru. Až později jsem zjistil, že tato informace pochází z knihy Současná hudba na Západě, jejíhož autora, skladatele Jaromíra Podešvu, vyslala strana v roce 1960 na osmiměsíční pobyt v USA, Anglii a Francii, aby zjistil, jak špatně na tom je místní avantgarda, a podal o tom po návratu hlášení. Vyučování dějin hudby bylo založeno na chatrných vzpomínkách na absurdní knihu polopravdivých a zcela vylhaných historek a závěrů.

Později jsem si o Cageovi zjistil víc, poslechl si jeho hudbu, přečetl texty a získal dojem, že jeho přínos je zásadnější. Cage nebyl jen velmi vynalézavým skladatelem, stal se i jakýmsi alibi pro ty, kterým škatulka „skladatel“, léta pěstovaná a opředená mnoha mýty i hloupostmi, jednoduše nestačí. Skladatel nemusí být (a často není) jen někdo, kdo skrze notový zápis ovládá poměrně početnou skupinu lidí (forma moci), skladatel je i (a možná především) básník, ten, který probouzí v posluchačích fantazii, který nechává zvuky zaznít v jejich přirozenosti a taky ten, který prostě pobídne interprety, aby se sami stali tvůrci. Aby byli svobodní a odpovědní sami za sebe.

O pár let později jsem poznal hudbu Johna Zorna. Dějiny hudby už jsem měl naštěstí dávno za sebou, miloval jsem moderní jazz a kdosi mi pustil první desku Naked City. Později mě napadlo: vždyť je přece asi logické, že jak Cage, tak Zorn pocházejí z Ameriky. Mohl by skladatel evropské vážEné hudby dopustit tak naprosté podrývání své autority? A takové inkoherence myšlení? Evropa horko těžko skousávala i Mahlera s jeho stylizacemi ländlerů či klezmeru, sakrální a profánní zkrátka nemůže stát vedle sebe! Hierarchie je nutná! A najednou je tu někdo, jehož hudba zní jako strašně rychlé přelaďování rádia…

Zorn je zkrátka fenomén, který z dispozic určitého prostředí vytvořil své skladatelské myšlení a nejen to – Cageovu filozofii upozadění tvůrcova ega dovádí ještě dál, aniž by se v tom sám ztratil.

Zornova diskografie čítá v současnosti kolem čtyř set nahrávek včetně různých hostování. V průběhu let se mi coby autor porůznu vytrácel a znovu se objevoval, většinou náhodně. Neměl jsem šanci jeho tvorbu sledovat kontinuálně, ale zamiloval jsem si některé desky a skladby a ty se staly jakýmsi kánonem, kterým občas poměřuji i své psaní.

Mou iniciační zornovskou nahrávkou se stala deska Spillane z roku 1987. Titulní skladba je trestí Zornova tehdejšího myšlení – nápad koncipovat formu skladby jako imaginární film včetně jeho zákonitostí (střih, montáž nesouvisejících prvků či rovin) možná není úplně původní, ale Zorn ho dotáhl k dokonalosti. K jeho realizaci použil kapelu skvělých muzikantů coby nástroje a místo tradičního notového zápisu vymyslel systém tzv. „file card composition“, kartiček, na nichž je popsána situace, jíž mají muzikanti imaginovat a vytvořit („Úvodní křik. Route 66 intro začíná hi-hatkou, pak klavír, smyčce, harfa“). V bookletu zcela logicky píše, že éra skladatele coby autonomního ducha je u konce – skladatel dneška je spíše „organizátorem zvuku“ (slovy Edgara Varèse). Asi není od věci zmínit, že skladatel pracující se svým specializovaným ansámblem není nic nového, je to v určitém smyslu americká tradice – od Duke Ellingtona, přes George Russella, Harryho Partche, Philipa Glasse a Steva Reicha až právě k Zornovi a dalším. Vlastní ansámbl umožňuje skladateli vytvořit autonomní svět, realizovat osobité myšlení a originální zvuk, v běžném koncertním provozu nerealizovatelný (John Cage řekl cosi o tom, že symfonické orchestry znějí všechny stejně). Důležitou součástí konceptu Zornova Spillane a dalších skladeb je text, dramatický subjekt, jež celou formu sceluje (spolu s jazzovým „feelingem“ kapely). Princip filmového střihu coby kompoziční prvek se samozřejmě v hudbě objevuje dávno před Zornem (namátkou třeba v Šostakovičově 4. symfonii), Zorn ho však povyšuje na klíčový tektonický prvek. Zároveň jde o inspirativní přenesení jiného typu myšlení – neuvažuji jako skladatel, ale jako filmař, případně spisovatel, divadelní režisér (Marthaler, Goebbels atd.).

Kompozice Kristallnacht, vydaná na CD roku 1993, je na rozdíl od Spillane hudbou vztahující se k reálné historické události, která ovšem pro Zorna netvoří dramatický syžet, ale spíše cosi jako inspirativní a inspirující zvukový prostor – chaos rozbíjeného skla, koláž nahrávek lidských hlasů atd. Formálním principem skladby už není montáž různých detailů, ale kontrast větších celků, poskytujících sólistům (opět fantastická kapela) větší prostor pro rozvinutí jednotlivých motivů a témat. Rozpětí užitého hudebního materiálu je opět značné – od stylizace klezmeru přes předválečnou evropskou atonální hudbu až k elektronice a noise metalu. Vše spolu ale souvisí a vše je umně spleteno v rámci dramaturgie hudebního vývoje. Zorn se v souvislosti s Kristallnacht přiznává k tomu, že veškeré disonance a pazvuky jsou pro něj vlastně symboly, odkazují k duchovnímu a emocionálnímu pozadí skladby („emotional basis for horrible noises“) – a v této souvislosti kritizuje evropskou poválečnou avantgardu za pouhá stylistická cvičení.

Díky Kristallnacht jsem si uvědomil důležitou věc: krása obyčejnosti, jednoduché melodiky, jednoho jediného tónu v hudbě nejlépe vynikne ve srovnání právě s disonancemi, hlukem, zdánlivým chaosem. Krása i ošklivost se ve výjimečných případech mohou dokonce i snoubit v rámci jednoho tématu – když tulák od srdce zazpívá starý hymnus (Gavin Bryars: Jesus’ Blood Never Failed Me Yet), nebo když Don Ellis zahraje zkresleným zvukem téma Hey Jude. Ne nadarmo pojmenoval Thelonious Monk jednu ze svých skladeb Ugly Beauty.

V posledních letech bohužel nemám tolik času sledovat novou tvorbu svých oblíbenců, tím spíše, když jsou hyperaktivní jako Zorn. Nahrávku The Garden of Earthly Delights (2017) jsem zaslechl náhodou a zaradoval se, že se ještě umím dojmout. Starý dobrý Zorn – skrze jím ovládané médium geniální kapely opět zpracovává nějaký materiál, tentokrát ale téměř homogenní. Není až tak důležité, že to místy zní jako nějaký math rock nebo dokonce Univers Zero, podstatné je, že Zorn po letech různých jam sessions dopodrobna cizeluje až k dokonalosti hudební tvar, který nadto muzikanti naplňují nesmírnou energií a ponorem do nitra zvuku (praskajících hammondek Johna Medeskiho se můžete skoro dotknout). V době rozplývání identit zůstává Zorn věrný své idiosynkrazii a svému typu práce – to je z mého pohledu velmi důležitá devíza.

Občas se v duchu vracím do roku 1992 a přemýšlím, co by na Zornovu tvorbu řekl Jaromír Podešva – zřejmě by ho odsoudil za nedostatečnou motivicko-tematickou práci a malé sepětí s duchem pracujícího lidu. Jenže co naplat – svět se mění a skladatelé s ním. A málokdo tyto proměny reflektuje a zároveň spoluvytváří tak dobře, jako John Zorn. Budiž mu za to vzdán hold.

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *