Krabice na pustý ostrov

Když před sedmnácti lety vyšla v ediční řadě The Bootleg Series dvě CD plus dvojpísňové DVD s nejvybranějšími kousky z Dylanova legendárního turné Rolling Thunder Revue z roku 1975, zdálo se tehdy, že to vydavatelé vzali nějak až moc stručně. Vzhledem k množství skutečných pirátských alb z tohoto období to sice nebyla žádná tragédie, ale v rámci bootlegů oficiálních si tahle záležitost rozhodně zasluhovala větší prostor a hlubší ponor.

 

Dylan chtěl v polovině sedmdesátých let – mimochodem v roce dvoustého výročí Spojených států – zcela záměrně demonstrovat svoji tvůrčí i interpretační sílu, bez nostalgie připomenout, jak to v těch šedesátých letech vlastně chodilo, a ještě k tomu natočit film o Renaldovi a Claře. Bohužel právě debakl filmu způsobil, že stín neúpěchu pak zcela klamně padl na celou záležitost.

Výsledné hudební hromobití ovšem mělo takovou sílu, že jsme je zaslechli s neobvykle krátkým zpožděním i v tehdejším Československu. Už v roce 1977 vydal Supraphon album nazvané Bob Dylan; šlo o live album Hard Rain, zaznamenávající finále celého turné. O tři roky později jsme se mohli dočíst, o co vlastně běželo: v Jazz Bulletinu v článku Když poutníci přistáli u Kerouacova hrobu s připojenou Ginsbergovou básní Kameny valícího se hromu, a v témže roce stručně i ve sborníku Víc než jen hlas.

Během první poloviny osmdesátých let bylo dokonce možno jedenkráte shlédnout na Baráčnické rychtě z VHS film Renaldo & Clara a snad z polské televize prosákl i filmový záznam finále Rolling Thunder Revue, vydaný opět pod názvem Hard Rain.

 

Než dosti vzpomínek – v červnu letošního roku došlo na monstredici čtrnácti disků The Rolling Thunder Revue. The 1975 Live Recordings a s ní úzce provázaný dokument Martina Scorseseho téměř souběžně spuštěný na Netflixu. Vše se týká pouze východní části tour z roku 1975, obecně považované za vydařenější. Kolekce obsahuje tři CD zkoušek, jeden disk rarit a pět double alb z profesionálně zachycených koncertů – lze se jen domýšlet, jak skvěle by kterékoliv z nich pasovalo mezi Before the Flood a Bob Dylan At Budokan. Průvodní text Wesleyho Staceho je jako vždy u této ediční řady vynikající, výtvarné řešení zasahuje i dovnitř(!) obálek jednotlivých disků. A za pozornost stojí i konečně realistická cena, činící z téhle krabice bezmála dárek firmy posluchačům.

 

Rolling Thunder Revue bylo momentem, kdy si Dylan dopřál ještě o trochu více tvůrčí svobody, než byl jeho už tak notně vysoký standard. V dané situaci, po megatour z roku 1974 a skvělém albu Blood On the Tracks, se nacházel v situaci, jaká nepřichází každý den. Mohl si dovolit vyjet s početnou sestavou hvězdných i naopak prakticky neznámých muzikantů, filmovým štábem a přitom škrtit propagaci, aby neztratil kontrolu nad dimenzemi celé akce. Produkci svěřil kamarádovi z dětství Lou Kempovi.

Díky tomu můžeme dnes sledovat, jak se sestava velmi rozličných figur, sebraných tu doslova na ulici, tu v kapele Davida Bowieho, dává dohromady v klubech Greenwich Village, jak se ve zkušebně sehrává na tradicionálech, jak při tom Dylan haleká ještě nespoutaněji než přítomný Rambling Jack Elliott, jak rychle se to všechno přímo před vašima ušima dává dohromady, jak písničky z Desire dostávají nové sloky a zásadně mění svůj charakter, ještě než došlo k vydání alba(!), jak písničkář razantními elektrošoky resuscituje svůj starší repertoár, jak zpívá totálně zlikvidovanými hlasivkami Jesseho Jamese nebo v duetu s kamarádem z mládí kousek od Hanka Williamse i jak příležitostný host Robbie Robertson svojí kytarou rozřezává vzduch.

Zvolená koncepce samozřejmě zapříčinila, že se zde xkrát opakuje Hurricane, Isis, One More Cup of Coffee a mnoho dalších, protože setlist koncertů se mění jen pozvolna. Jestliže s Bandem měl Dylan k dispozici dlouhými lety sehranou sestavu, jaká neměla obdoby, tady se někteří muzikanti setkávají – a mnozí z nich i s Dylanem samotným – prakticky na poslední chvíli. Díky tomu je tu nekončící řada brilantních detailů, permanentní míchání stále nových barev, nad tím vším ostře broušené vícehlasy, opřené naopak o jamování v Greenwich Village kdysi před deseti a více lety.

Dylanovi se tu daří udržet písničky ve stavu jakési neustávající geneze a vpravdě cimrmanovsky poskytuje obecenstvu znovu a znovu neopakovatelný zážitek. Což je samozřejmě základní princip jeho koncertů, ale právě tady je tento ideál dosažen zcela bezezbytku.

 

Vydatná jsou ale už úvodní tři alba, pořízená během příprav, kde zaznělo leccos, na co pak už asi nedošlo – nelze nezmínit vyslovený klenot, Pattyʼs Gone to Laredo, který se ve filmu Renaldo & Clara ozve jen jako mlžné torzo a teprve teď si jej můžeme vychutnat v úplnosti.

 Zcela zásadní výtku lze mít jen k faktu, že vydání – mimochodem i v obrazovém doprovodu – téměř naprosto ignoruje přítomnost ostatních účastníků. Aby mi bylo rozuměno: chápu, že jednat o právech k nahrávkám umělců rozesetých po několika firmách představuje celý pytel právnických ořechů, ale nemohu jaksi přehlédnout, že toto je velmi neúplný obraz celé události. Joan Baez, Rambling Jack Elliott, Roger McGuinn, Allen Ginsberg, Bob Neuwirth nebo Joni Mitchell nejsou žádná ořezávátka a Dylan si je tehdy nevybral náhodou.

Dále ovšem už není co vytknout: dáme-li si dohromady, že Bob Dylan se nachází dle mnohých v hudební historii dvacátého století velmi blízko vrcholu (ne-li rovnou na něm) a že tohle období je velmi blízko vrcholu (ne-li rovnou na něm) jeho tvorby, vyjde nám, že tohle je klasický případ krabice na pustý ostrov.

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *