Král na Špalku

Další ranou pro českou hudební scénu na začátku roku bylo 2. února náhlé a nečekané úmrtí Ivana Krále, světově bezpochyby nejproslulejšího českého rockera. Když jsme přemýšleli, jakým způsobem si ho připomenout, vybavili jsme si, že jeho portrét zdobí jedno z raných čísel UNI. Dohledali jsme jej, bylo to srpnové vydání z roku 1995, a našli rozhovor, který sice nepřináší žádné „velké pravdy“, ale vypovídá dokonale o tom, jak příjemný a neokázalý člověk Ivan Král byl. Nehledě o několika jaksi mimoběžných či podprahových informacích, které po těch pětadvaceti letech dostaly celkem zábavný až pikantní rozměr. A tak zde rozhovor uvádíme v plném znění a bez zásadních úprav, i s jistým dobovým pelem.

 

V ošoupaných džínách a vytahaném tričku se mezi návštěvníky letošního Valašského Špalíčku objevil také Ivan Král. Poslouchal, bavil se, povídal. A prý si i zatančil. Bosky.

Co tě přivádí takhle inkognito na Valašsko? Jsi tu na dovolené?
Dovolená?!? Já pracuju, holka! Já pořád pracuju. Dělám tu vaši Mňágužďorp, víš? Přijel jsem z Prahy, tři dny jsme tady ve zkušebně zkoušeli, tak jsem se přišel podívat, jak bude vypadat jejich koncert na festivalu.

Jak ke spolupráci s Mňágou došlo? Proč to vůbec děláš, co tě motivuje?
Desku Mňágy produkuju a aranžuju, tak jako jsem dělal s Lucií Černý kočky, mokrý žáby. Motivace? Nevím, to jsou různý body... Hlavní motivací byl teda Jiří Černý. Petr Fiala mi několikrát volal, dal mi demáče, ale já jsem se pořád rozmýšlel. Jsem takový rozpolcený, kde vlastně patřím a kde jsem a kolik toho času strávím tady a kolik v Seattlu. Jednou jsem se šel podívat na Mišíka a Jirka Černý mi říká „Podivéj, produkuj tu Mňágužďorp, prosím tě! Pro mě!“ A tak jsem tady. Z žádného jiného důvodu, nejsou v tom prachy nebo tak...

Jak se ti s Mňágou dělá?
Dělá se mi děsně příjemně, je to úplně jiný ovzduší slušnosti, ten jazyk je jinej a přízvuk, moravština je taková krásně melodická, měkká, bude to hezký, opravdu hezký.

Kdy budete hotoví?
Natočíme to v ostravském Citronu do dvacátého července a pak během čtyř týdnů by to mělo být.

Ještě k desce Lucie, jaký z ní máš pocit teď, s odstupem času?
No, je to všecko až moc, takový moc, moc, moc, moc... Samozřejmě jsem to klukům přál, nikdo to nečekal, a tak je to nejlepší, když nic nečekáš. Jsou to pracanti... Zítra si s nima jedu zahrát na Konopiště a pak se tu zase vrátím.

Co tady na Špalíčku? Můžeme čekat překvapení? Zahraješ si s Mňágou?
Né... No, uvidíme, ale je to jejich koncert...

A Špalíček (důvěrně Špalek) na tebe působí jak?
Takovej malej Woodstock. Lidi tady spěj, je pohoda, takový sedmdesátý léta.

Hraješ nebo hrávals na podobných festivalech ve světě?
Jo, hrávali jsme na Reading Festivalu v Anglii nebo jsme otevírali Grateful Dead a tak... Hm, tam se ale tolik nepilo nebo si lidi museli přinýst svý. Víš, v Evropě se na to díváme jinak než ve Státech. Tam se všechno schovává, nesmíš jít s flaškou po ulici, nesmíš samozřejmě pít za volantem, ale ani tvůj spolujezdec nesmí mít flašku v ruce. Když ti v autě najdou láhev otevřenou, i když jsi ji pila třeba před dvěma dny, dostaneš pokutu, je to prostě děsně příšerný, protože hodně nehod se stává mezi osmnácti a pětadvaceti lety právě pod vlivem alkoholu...

Špalek je nejenom přehlídka nejrůznějších žánrů hudby, ale i divadla, filmu, výtvarného umění... Políbila i tebe některá z těch múz, které tady
lítají, kromě hudební? Namaluješ si třeba občas něco nebo se vyjadřuješ tancem?
Tancuju šíleně rád. Když tu za mnou byla před pár dny moje žena (Indiánka Lynette), tancovali jsme v pražském Bunkru jako blázni, jako James Brown... To byla věc! Malovat jsem nikdy neuměl, ale baví mě psaní...

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Registrace

Zapomněli jste heslo? Zadejte uživatelské jméno nebo email a my vám pošleme odkaz na stránku pro vytvoření nového hesla.