Kurt Rosenwinkel: Caipi

„Zcela neautentická, vysoce subjektivní záležitost“ – tak jeden z nejvlivnějších soudobých jazzových kytaristů Kurt Rosenwinkel popsal své nové album, které fanoušky překvapí svou brazilskou a místy až nezakrytě rockovou inspirací. Ovšem žádný strach, jak se dalo očekávat, filadelfský rodák a berlínský rezident svůj hudební koktejl nenamíchal pošilhávaje po pomíjivých svodech hitparád, ale věrný svému dlouhodobému hledání toho nejniternějšího hlasu, ať již je vyjádřen kytarou, vlastními vokalízami nebo – a to je v jeho vlastní diskografii poprvé – i ve spolupráci s jinými zpěváky. Deklarovaná neautentičnost v tomto případě pouze naznačuje, že Rosenwinkelovým záměrem v žádném případě nebylo „natočit brazilské album“. Místo toho dlouhá léta skládal do šuplíku písničky, které byly nasáklé hudebními a citovými ozvěnami jeho první návštěvy hudebního impéria, které svět obohatilo nahrávkami takových titánů, jako jsou Antonio Carlos Jobim, Caetano Veloso nebo Milton Nascimento.
Teprve setkáním s o desetiletí mladším brazilským zpěvákem a kytaristou Pedrem Martinsem se ale projekt Caipi posunul od experimentování studiového solitéra ke své výsledné podobě. Rosenwinkel totiž dlouho nevěděl, co si bez vhodného zpěváka s rodícími se písničkami počít. V Martinsovi našel jakési vokální alter ego a zároveň se smířil i s tím, že některé písničky nakonec nazpívali spolu, protože nikomu jinému do úst nepatří. Výsledek je zvukově poměrně vzdálený od kytaristových nejznámějších alb z počátku nového tisíciletí (The Next Step, Deep Song nebo The Remedy), jimiž si vysloužil obdiv svých kolegů, kritiky i publika. Přestože však na albu převažují vokály, není to na úkor Rosenwinkelovy tradiční mnohovrstevnatosti a hudební sofistikovanosti. Zatímco brazilské vůně dodávají albu převažující kolorit, písničky samotné sahají od křehkých citových vyznání (Kama, Ezra), přes progrockové či jazzrockové kompozice, za něž by se nestyděli ani takový Syd Barrett resp. Pat Metheny (Summer Song nebo Casio Vanguard) až po hymnicky vypjatou závěrečnou Little B. Ať již jsou písničky zasněně zavěšené v tropickém oparu, vyztužené rockovými bicími, robustním klavírem, baskytarou nebo spřátelenou kytarou hostujícího Erika Claptona jako v případě skladby Little Dream, jejich ústřední siločáry rýsuje nepřeslechnutelný diamant kapelníkovy kytary. Rosenwinkelova hudba přitom nikdy nebyla záležitostí kytaristické virtuozity, ale nutkavým a idealistickým hledáním hudební a lidské hloubky, pospolitosti a transcendence. V tomhle smyslu Caipi patří do stejné kategorie jako třeba milníkové dvojalbum The Remedy (Náprava). A i když je ve finále nové desky Kurtovo poselství zahalené do portugalštiny, určitě nezůstane ztraceno v překladu: Viver, sonhar, amar.

Heartcore/Razdaz Recordz, 2017, 61:02

Přidat komentář