Po šestnácti letech ticha se Kwoon vrací s deskou, která si svůj název nevybrala náhodou. Odyssey není sbírka písní, ale cesta – nejprve po hladině, pak nad mraky a nakonec dovnitř sebe sama. Pařížský projekt kytaristy a „výrobce snů“ Sandyho Lavallarta se historicky hlásí k post-rocku, ale vypráví jinak: místo rutinních katarzí po vzoru Mono nebo Mogwai staví své skladby na pomalém dýchání motivů, shoegazovém šeru, teplých klávesových tónech i podobně laděné elektronice a jemně prosvítajících melodiích, které zůstávají v uchu, aniž by křičely. V tracklistu se objevují mořské i kosmické orientační body – Leviathan, King of Sea, Fisherman, White Angels, Blackstar – a opravdu nové Kwoonovo album tak i zní: někdy jako táhlá plavba, jindy jako náhlé tmavé víry, v nichž se drobné kytarové jiskry proměňují v orchestrální panoramata. Podstatné je, že Kwoon i v této rozmáchlé poloze zůstává intimní. Zpěv je tlumený, až důvěrný, jako zápisník, do kterého se nevejdou velká gesta, ale zato se v něm přesně popisuje světlo spatřené na hladině. Skladby se přelévají s filmovou trpělivostí – od námořnických obrazů King of Sea a Fisherman přes nadzemské White Angels a Blackstar (s kosmickými samply) až k bazarovému hemžení Life a zádumčivé Last Paradise. Tohle dramaturgické kormidlování dává albu soudržnost i tah: plyneme vpřed, ale neztrácíme vnímání detailů na palubě. Lavallartův rukopis je přitom stále propojen s vizualitou. Kwoon dlouhodobě převádí skladby do ohromujících obrazů (vzpomeňme jeho živé performance na horských štítech nebo u majáků, které lze nalézt na jeho YouTube profilu), což se na Odyssey promítá do zvukové architektury: kytary jako horizonty, syntezátory jako proudy, rytmika jako dech posádky. To všechno činí z desky nejen návrat, ale i potvrzení, že francouzská odnož post-/art-rocku může být současně filmově rozmáchlá a zároveň niterná, osobní. Ať už vás k Odyssey přivedou jména Mogwai či Pink Floyd, anebo jen touha po velkorysém, ale citlivém zvuku, tohle je cesta, na níž se neztratíte.
– King Of Sea