Se jménem LaBelle mají pamětníci spojenu stejnojmennou americkou dívčí funkovou trojici. V současné době ale pozornost k tomuto jménu přitahuje elektronický producent a skladatel Jeremy Labelle. Ten je rozkročen mezi dvěma poměrně odlišnými světy – světem minimalistického techna, a kvůli svým kořenům i světem hudebního folkloru rodného ostrova Reunion, kterému se říká maloya. Tento hudební styl má silnou příbuznost s hudbou západní Afriky a odráží se v něm použití zpěvů otroků a pracovních písní. Jeremy už na svém druhém albu přizval do svého světa řadu protagonistů z world music oblasti, včetně hudebníků a zpěváků rodného Reunionu. Před pěti roky dokonce složil svou první orchestrální skladbu s výrazným využitím folklorních perkusí a Jeremyho elektroniky. Oba základní hudební zdroje najdeme i na nové desce Noir Anima. Ta je znovu primárně postavená na temné elektronice. Autor na osobně laděné desce předkládá portrét vlastní duše zahalené temnotou noci mířící k euforickému ránu. Extáze vycházející z tanečního reje, krajní emocionální stavy umělce jsou objektem zájmu autora předkládajícího vějíř skladeb, od výrazných kompozic postavených na tradičních rytmech maloyi až k minimalistickému detroitskému technu. Vedle afrických vlivů cítíme spíše podprahově i jistou příbuznost s indickou tranzovní hudbou, či dokonce gamelanovými orchestry. Lebelle díky hlubokému zanoření do obou základních proudů vytahuje jednotlivé hudební ingredience, ne aby se jimi okatě chlubil před mainstreamovým publikem (jako řada slavnějších synkretických projektů), ale aby tanečnímu publiku ukázal nečekané spojnice mezi tribálními cestami techna a maloyi. Proto se v polovině desky tep předložené hudby klidně zanoří do hlukově hutného ambientu, aby se následně ještě několikrát zasnil uprostřed tanečního parketu. Labelle ukazuje, že elektronický útok z afrického kontinentu nemá pouze podobu manického amalgámu nyege-nyege šílenství.