LAMBWOOL: Ashes

Projekt Lambwool s novou deskou nevypráví sny, ale servíruje zhudebněnou úzkost. Francouzský producent Cyril Laurent proměnil několik dní panického stavu po vypuknutí války na Ukrajině v hutný, až dokumentárně působící dark ambient. Ten má podobu sedmi sevřených skladeb se stopáží mezi čtyřmi a sedmi minutami, naplněnou pomalu se srážejícími drony, praskající elektronikou, tlumenými perkusemi a úryvky orchestrálních témat, do nichž vstupují autentické terénní zvuky převzaté z novinářských záznamů – sirény, útržky hlasů, ozvěny rozbořených míst. Výsledkem je album, které nepůsobí jako „zvuková kulisa“, ale jako exorcismus – pokus vytlačit strach a bezmoc do tvaru, jenž se dá unést. Koncept se propsal nejen do zvukové architektury, ale i na obal (malba Laurenta Chedmaila) držící se odstínů šedi. To vše odpovídá hudbě: bez útěchy, ale také bez laciného patosu. Lambwool přitom navazuje na vlastní historii ambientních a filmových ploch, které rozvíjí už více než dvacet let. Ashes je ale sevřenější, tvrdší v jádru a bližší pocitu, že „dějiny se dějí teď“. Volně vrstvené syntezátorové akordy a perkusivní ostinata se tu setkávají s mikroskopicky rozklíženými samply tak, že původní zdroj mizí, přesto v sobě nesou váhu svědectví. Není to politická deska, a přitom je politická svou materií. Není to sound design, a přitom je precizně modelovaná. V detailu funguje jako film pro zavřené oči – vrstvy se přelévají, mizí, vracejí, jako by posluchač obcházel trosky a zkoušel si je znovu poskládat. V tichu mezi zvuky slyšíte tep – a když si album pustíte ve tmě a nahlas, jak doporučují jiní recenzenti, začne se onen tep přelévat do vlastního dechu. Nejde o krásu navzdory hrůze, ale o krásu vyrůstající z hrůzy: křehké světlo na konci chodby, které neumlčuje, jen dovolí projít. To je možná největší síla Ashes – že dokáže spojit osobní katarzi s vědomím kolektivního traumatu, a přitom zůstat hudbou, k níž se chcete vracet.