LAWRENCE ENGLISH: Even The Horizon Knows Its Bounds

Lawrence English je jedním z největších pracantů na současné ambientní scéně. Vydává hromadu muziky, sólové i ve spolupráci s jinými muzikanty, řídí podobně plodný label Room40, a do toho všeho cestuje a koncertuje. Vždyť před rokem jsme si mohli vychutnat jeho výborný set, který odehrál spolu s projektem Loscil, v rámci festivalu Spectaculare. Impulzem pro album Even The Horizon… byla výzva kurátora Jonathana Wilsona na vytvoření originální zvukové krajiny pro budovu Naala Badu australské Art Gallery of New South Wales. Těžko uvěřit tomu, že album, které je v podstatě jedním hudebním monolitem, je složeno z hudebních nápadů více než desítky oslovených interpretů. Lawrence jim zaslal základní hudební skicu, na jejímž základě Stephen Vitiello, pianista The Necks Chris Abrahams, kytarista Swans Norman Westerberg, Dean Hurley (sound engineer nedávno zesnulého Davida Lynche), Claire Rousay, ambientní kytarista Chuck Johnson, Jim O’Rourke a skupina australských hudebníků (Amby Downs, JW Paton, Madeleine Cocolas a Vanessa Tomlison) posunuli Englishovi ideje do nových poloh. Recenzované album má jistý apokalyptický nádech, který provází mnohé Englishovy drone desky. Než jako zlověstné mračno působí ale třičtvrtěhodinové pásmo spíše jako meditace nad pomíjivostí času, paměti a prostoru. Zvukové krajiny na tomto albu jsou temné a pusté, vedle toho ale English se spolupracovníky nabízí řadu výrazně prosvětlenějších momentů reprezentovaných neoklasickou klavírní hrou. Englishovy nahrávky jsou často výrazně prošpikované samply přírodních nebo industriálních momentek. Zde ale ustupují do pozadí ve prospěch manipulovaným, dronově znějícím linkám řady nástrojů. Ty neustále se proměňující tok hudby posouvají jako pomalý bahenní proud kupředu. Album je ideálním příkladem barevnosti a svým způsobem i „akčnosti“ ambientního žánru. Recenzovaná novinka navíc patří k tomu nejpoutavějšímu, s čím se činný Australan v poslední době přihlásil.