Text Václav Havelka
Pokud bych měl vybrat jednu kapelu, která mě nejvíce inspirovala a ovlivnila – nejen hudebně, ale i v rovině etiky, estetiky a politiky – rozhodoval bych se mezi Fugazi a Sonic Youth. Obě formace byly vždy něčím víc než jen skupinou hudebníků toužících po slávě. Ta ostatně stála na úplném konci jejich priorit. Od samého začátku dělaly věci jinak, často úplně naruby oproti tomu, na co byl hudební průmysl zvyklý. Klíčová pro ně byla svoboda, nekompromisní přístup ke zvuku i fungování kapely a také výrazná intelektuální hloubka.
Ani jedna z těchto kapel už dnes nefunguje, přesto tvorba jejich jednotlivých členů stále silně rezonuje v současné nezávislé hudbě. Fanoušek přirozeně touží po návratech svých oblíbených skupin, ale v posledních letech se z reunionů stal spíše trochu smutný komerční fenomén. Jak se ale říká – složenky se neptají a hudební fanoušci se z těchto událostí pochopitelně těší a já často s nimi. V případě těchto dvou kapel ale pevně věřím, že k žádnému znovuobnovení nedojde, a právě díky tomu k nim můžeme dál vzhlížet jako k nezlomným pilířům.
Měl jsem to štěstí vidět obě kapely naživo a s jejich členy se v průběhu let spřátelit. Velkou radost mi přináší práce hudebního dramaturga MeetFactory, kde mohu pořádat koncerty mimo jiné jednotlivých členů těchto kapel a jejich projektů. Lee Ranaldo je posledním členem Sonic Youth, který v našem klubu dosud nevystupoval – a o to víc mě těší, že se to konečně změní 27. května. Ve spolupráci s Rachot Production přivítáme jeho projekt Glacial, kde vystupuje společně s Tonym Buckem (The Necks) a Davidem Watsonem (Phill Niblock, Yoshi Wada). U této příležitosti poskytl UNI následující rozhovor.
Když si dnes pustíš rané nahrávky Sonic Youth, co ti na nich připadá cizí a co je ti pořád bezprostředně vlastní?
Vlastně moc cize nepůsobí. To, co slyším, jsou zvuky z dnes už vzdálené doby, kdy bylo tolik věcí jinak. Newyorská scéna tehdy pulzovala nejrůznějšími skvělými věcmi a my jsme měli pocit, že jsme ponoření přímo v jejím středu. V těch raných nahrávkách slyším skupinu mladých lidí, kteří si dávají dohromady vlastní směřování a hledají svou vlastní zvukovou i uměleckou vizi. Mnohé aspekty tvorby těch prvních nahrávek s námi zůstaly až do úplného konce. Vždycky jsme hráli po svém, svým vlastním, osobitým způsobem – od úplných začátků až úplně do konce.
Prožíváš dnes léta se Sonic Youth jako uzavřenou kapitolu, nebo spíš jako slovník, kterým stále mluvíš, jen s jiným přízvukem?
Myslím, že Sonic Youth pro nás všechny pořád nějak pokračují. Jen koncertování a nové nahrávky se zastavily. Pořád máme management a jsme docela aktivní – vydáváme archivní materiály, poskytujeme hudbu pro filmy a tak dále a budujeme náš dnes už obrovský archiv. Zkušenosti, které nás formovaly během těch třiceti let, v nás pořád zůstávají a stále ovlivňují práci každého z nás až dodnes. Ta kapitola se neuzavřela, vůbec ne.
Je něco, čemu dnes rozumíš lépe než tehdy, když jsi byl přímo uvnitř Sonic Youth?
Nejsem si jistý, že jsme si tehdy, když jsme byli uprostřed našeho působení jako SY, plně uvědomovali, jak moc naše hudba a způsob, jakým jsme vedli svou kariéru, znamenaly pro naše publikum. To, že naše publikum stále roste a projevuje zájem o naši práci – i teď, patnáct let po ukončení aktivní činnosti – mě nepřestává udivovat. Když jsme byli uprostřed kariéry, myslím, že jsme byli v jakémsi stavu plynutí, kdy jsme jen přecházeli od jedné příležitosti a experimentu k dalšímu. Teprve od chvíle, kdy jsme přestali, jsme schopni vidět celý oblouk naší kariéry a její místo v nedávné historii rocku.
„Glacial“ naznačuje pohyb, který je téměř nepostřehnutelný, ale nevratný. Máš pocit, že se tvůj tvůrčí život podobně zpomalil, nebo se spíš víc soustředíš?
Glacial je trio, které pracuje s „plochami zvuku“, jež se pomalu proměňují v čase. Ten název jsme zvolili, protože nám připadal jako přesné označení pro takovou kapelu, jako je ta naše.
Pokud jde o kreativitu nebo tvůrčí život – nic se nezpomalilo. Projekty, na kterých mě dnes zajímá pracovat, jsou prostě jiné než ty, kterých jsem se účastnil dřív. Od té doby, co Sonic Youth přešli do „pauzy“, jsem měl možnost prozkoumat spoustu věcí, na které během let neustálého koncertování nebyl čas. Více se teď soustředím na vizuální umění a sólovou hudbu, ale také na cyklistiku a další aktivity.
Myslíš si, že se zpomalení v současné kultuře stalo formou odporu, nebo je to spíš osobní nutnost?
Dnešní svět se pohybuje strašně rychle a čím dál víc věcí soupeří o naši pozornost. Naše telefony, Facebook a podobně nám ukrajují hodiny času, který jsme dřív věnovali mezilidským vztahům nebo vlastní práci a naplnění. Takže ano – pro mě osobně je pěstování určité míry pomalosti v dnešní době naprosto zásadní. Někdy je až ozdravné na nějaký čas se odstřihnout od zpráv a internetu.
Co tě nejvíc baví na tom být na pódiu s Tonym Buckem na bicí a Davidem Watsonem na dudy?
Baví mě ty
