LINA_ & JULES MAXWELL: Terra Mae

Osobu Julese Maxwella jsme mohli zaregistrovat nejprve jako koncertního hráče v řadách Dead Can Dance, nedávno vystoupil z pomyslného stínu, kdy se zpěvačkou legendárních Australanů, Lisou Gerrard, natočil velmi dobré album Burn, které nedávno také dvojice představila koncertně v Praze. Jules se tentokrát spojit s jinou brilantní vokalistkou – Linou – vycházející hvězdou portugalského fado. Ta zaujala mezinárodní publikum v loňském roce deskou Fado Camões, kterou natočila ve spolupráci s ostřílenými harcovníky, Justinem Adamsem a Johnem Baggottem, mimo jiné dlouholetými spolupracovníky Roberta Planta. Na rozdíl od akustického podání loňské řadovky se Jules znovu na dálku spojil s Jamesem Chapmanem z projektu Maps, Linino fado obarvil do výrazně syntetické podoby. I kvůli podobně laděnému obalu, jako má deska Burn, můžeme brát Terra Mae za svým způsobem pokračovatele Maxwellovy cesty. Naštěstí svět Lisy Gerrard se od světa Liny poměrně výrazně liší. K ruce si můžeme vzít například titulní kompozici, která je fadem namočeným do vangelisovského nálevu, s postupným ubíráním elektronických vrstev až do témat á capella závěru. Hned několik položek (např. Não Deixei de Ser Quem Sou nebo Entre o Ser e o Estar) se i přes elektronický kabátek hrdě hlásí k portugalské písňové tradici. To úvodní Arde sem se ver nebo hybná Milagres přitakávají popovému kánonu, obloukem se ale vyhýbá plytkému podbízení. Jedinou skladbou, která vstupuje do hájemství Lisy Gerrard, je temné zamyšlení na místě Requiem, kde se vokální výkon se spoustou kudrlin, zasazený do statické elektronické hmoty, dotýká jejího world music cítění s lehkým balkánsko/blízkovýchodním ostnem. Zbytek desky se už nese ve výrazně odlehčenější podobě, i přesto že se v závěrečné, jediné anglicky zpívané skladbě Lina ptá „kdy se vrátí?“. Album Terra Mae v první řadě potěší ty, kterým konvenovala spolupráce Julese Maxwella s Lisou Gerrard. Kolekce devíti skladeb ale hravě obstojí i sama za sebe.