Love & Peace & Rock & Roll 1967

Rokem 1967, respektive tím, co se během něj v oblasti „nevážné muziky“ dělo a co v něm vzniklo, se leckdo takřka zaklíná a považuje to za snad vůbec nejzásadnější a nejpřevratnější. A skutečně také tehdy vyšla řada

 

důležitých, další vývoj ovlivňujících alb i jednotlivých nahrávek.

 

Včetně zbožštělého Seržanta Peppera. Ale The Beatles v témže roce, kdy mimochodem zemřel jejich manažer a zásadní hybatel počátečních kroků Brian Epstein, vydali také brilantní a brisantní singl Penny Lane / Strawberry Fields Forever, i dvojité EP k TV filmu Magical Mystery Tour s úžasnou, byť pro mnohé experimentálně zarážející I Am The Walrus a výrazně melodickou, obecně přijatelnou Fool On The Hill. Fab Four vždycky uměli přirozeně balancovat mezi vyceněnými zuby a dobráckým úsměvem. To Jimi Hendrix, chlupatý anděl s naruby otočeným Stratocasterem v pazourech, nekompromisně zaburácel vstupním LP Are You Experienced? (květen). A pak se však vzápětí rozmáchl propracovanějším a lehce psychedelickým Axis: Bold As Love, obsahující i takřka něžnou a stále obehrávanou baladu Little Wing (prosinec). Další nováčci na elpéčkovém trhu The Doors se nejprve impozantně uvedli eponymní kolekcí obsahující songy Light My Fire a Break On Through (To The Other Side), a o pár měsíců později přišli s deskou Strange Things. Objevila se například i výtečná ‚dvojka‘ Hendrixovu triu konkurujících Cream Disraeli Gears, z níž stále září Sunshine Of Your Love. A tak dále.

 

O fous dřív

Už jen tenhle výčet by mohl slávu sedmašedesátého plně ospravedlnit. Ale dá se také lehce namítnout, že i v předcházejícím roce, tedy šedesátém šestém, kdy podle proroctví textaře jisté jen o malinko starší písně Pavlíny Filipovské „bude vážně všude mír“, šlo o tučné hody. A kvas bublal jak blázen.

Světlo světa spatřil kupříkladu Revolver, na kterém do mistrovství zrající Beatles opět pokročili coby skladatelé, ale užili si i jako pokusníci (Johnova Tommorow Never Knows, první Georgeova indická Love You To), což signalizovala předcházející deska Rubber Soul. Revolver obsahoval také budoucí super-standard, Paulovu Eleanor Rigby. Vrcholně rozparáděný Dylan uchystal double Blonde on Blonde s I Want You a Just Like A Woman hody prostým konzumentům a zamotal pro všechny časy hlavy vykladačům. Rolling Stones měli konečně plně autorskou desku Aftermath, jíž se hlásili k původním bluesovým východiskům a předjímali následné nejplodnější období. Byť ještě na chvíli odložené méně zdařilými Between the Buttons a hlavně mimózním Their Satanic Majesties Request.

Čímž jsme zpět u roku 67. Stounům nenakloněného jak umělecky, tak osobně: Jaggera s Richardsem strašila reálná možnost pobytu v kriminálu. Na poslední chvíli odvrácená. Kvůli britskou veřejností cloumajícímu soudu také kapela nemohla přijmout pozvání na kalifornský Monterey Pop Festival, pilotní událost svého druhu. A cosi jako demonstraci příchodu „nové hudby“.

 

S květinou za uchem i v mantlu z Carnaby

Obvykle se soudí, že se tehdejší hlavní hudební centra nacházela právě v Kalifornii a v Londýně. Přičemž se navzájem ovlivňovala a propojovala. O významu ostrovní metropole není pochyb, v ní se přirozeně soustředilo veškeré tamní dění a teprve přes úspěch v Londýně bylo možné stát se případně součástí delší dobu probíhající „britské invaze“. Čili doslova náletu anglických kapel na USA, započatého prvou misí The Beatles roku 1964. V případě podstatně rozsáhlejší Ameriky s řadou obrovských aglomerací, které měly vlastní hudební historii, charakter i řadu vydavatelství, byla pozornost náhle soustředěná jakoby jen na sanfranciskou a losangeleskou scénu spíš překvapivá. Byť vysvětlitelná. Teplým podnebím, za nímž se ze všech stran táhla mládež s vidinou nekonzumní životní alternativy a konzumace trávy, halucinogenů i provozováním volné lásky. Exotičností specifického, jakoby bezstarostného státu u Tichého oceánu a sousedícího s „Mexikem snů a skutečností“, abychom parafrázovali Hanzelku se Zikmundem. I přitažlivou beatnickou pověstí nebo uvolněností rozkošných pobudů ze Steinbeckových próz.

Symbolicky se kalifornská i londýnská scéna aspoň částečně prolnuly 16.–18. června během zmíněného montereyského festivalu, kde se mezi vesele barevně oblečenými Američánky s květinami v dlouhých vlasech diváctva obého pohlaví vyskytoval v roli pozorovatele a celebrity Brian Jones, nepřehlédnutelně přezdobený zářivě blonďatý zástupce absentujících londýňanů Rolling Stones. Netušící, že mu zbývají pouhé dva roky života, a ještě o něco méně členství ve světoznámé skupině.

 

Důstojný line-up

A tak zatím Brian zkouřeně poslouchal rocková esa tamní a samozřejmě četnější (Jefferson Airplane, Grateful Dead, Big Brother And The Holding Company s Janis Joplinovou, The Mamas & The Papas, jejichž kapelník John Phillips festival spoluorganizoval), ale také importovaná z jeho vlasti (The Who, Eric Burdon and the Animals, nebo The Jimi Hendrix Experience – i když byl lídr z USA, velkou kariéru začal v Británii a měl i anglické spoluhráče). Vedle nich pak třeba prince černého soulu Otise Reddinga, o pár měsíců později zahynuvšího při letecké havárii i se čtyřmi doprovodnými muzikanty. A také indického virtuóza na sitár Raviho Shankara, další symbol oné mírumilovné, po nových zážitcích, zvucích, vůních i chutích lačnící doby.

Auditorium mohlo pojmout relativně menší počet diváků, za celé tři dny jich bylo okolo devadesáti tisíc. Pamětný „woodstocký národ“ z roku 1969, mimochodem už na východě USA, čítal zhruba třikrát tolik. V Monterey také nelilo jak ze všech konví v nebi nad Woodstockem. Ale do nebe showbyznysového verbovali už tehdy v zákulisí lovci talentů čerstvé objevy. Úspěšně kupříkladu Joplinku.

Dodatečně sice panovaly nejasnosti o tom, kam se poděla část výdělku, ale to je dávno pryč. A v rockové historii má festival rozsahem i dramaturgickou kvalitou navždy pevné místo. Se sice ne úplně korektním (menší pokusy mu předcházely), ale přesto přiléhavým přídomkem první. A nepoznamenaný násilnickými ani jinak tragickými excesy. Léto lásky, vole, ne?

 

Popelky na plese

Když se vrátíme ke „gramofonovému“ roku 1967, nelze si nevšimnout množství dalších debutových alb, tedy nejen oněch Hendrixových nebo The Doors. Jak muzikantů, kteří květinovou éru o mnoho nepřežili, byť v ní měli význam, tak jmen podstatně trvalejších.

Na přeskáčku bráno: vyšly eponymní tituly The Grateful Dead, Moby Grape, Canned Heat, Big Brother And The Holding Company, Electric Prunes – někdy se říká prvnímu LP I Had Too Much To Dream (Last Night). Další už názvy měly a doporučuji je pozornosti. Sympatičtí, ale nedotažení Country Joe and the Fish: Electric Music for the Mind and Body, podivuhodná autorka i interpretka Laura Nyro More Than a New Discovery, profetický The Incredible String Band: The 5000 Spirits or the Layers of the Onion, na londýnské scéně vizuálně pokročilí Pink Floyd: The Piper at The Gates of Dawn. A David Robert Jones, tehdy dvacetiletý jelimánek, vydal poprvé LP pod jménem David Bowie. Dostavil se i elastický r&b-man Al Green s deskou Back Up Train. A také původně sanfranciský a striktně hudební a důležitý, později newyorský, podstatně obecnější a zas jinak vlivný magazín Rolling Stone.

 

Debuty na druhou a dál 

První sólovou deskou Lumpy Gravy se ohlásil Frank Zappa. Jeho band Mothers of Invention ovšem už fungoval a roku 1967 měl druhý, pádný titul Absolutely Free. Zásadní i pro nás, neboť ho otevírá skladba Plastic People. Což jistě nadbytečně, ale pro jistotu připomínám nejmladším čtenářům UNI. Pokud by snad tápali v otázce, odkud pochází jméno jisté tuzemské skupiny. Totiž teď vlastně dvou tuzemských skupin, že, haha.

Mluvě o FZ třeba dodat, že vročení 1967 má také debut nezapomenutelného hudebního revolucionáře Captaina Beefhearta s názvem Safe As Milk. A rovněž vyšla deska Happy Together zcela odlišných a k projasněnému popu mířících The Turtles. Jejichž frontmani Howard Kaylan a Mark Volman, fantastičtí vokalisté, působili pak během let 1971–72 ve Frankových Mothers a na třech albech (dvou živých) projevili mimořádný sarkasticko-komediální talent.

Za debut lze považovat i v té chvíli několikáté LP A Hard Road Johna Mayalla s kapelou The Bluesbreakers, protože se v ní poprvé objevil mimořádně senzitivní kytarista Peter Green, později zakladatel Fleetwood Mac. Po jeho odchodu otočivších prudce kormidlo od elektrického blues k jakž takž inteligentním hitparádovým číslům.

Debutem na druhou je album I Never Loved A Man (The Way I Love You), neboť bylo pro teprve pětadvacetiletou Arethu Franklinovou, podchycenou CBS ještě coby dítko, už jedenácté! Jenomže po letech producentského tápání systémem pokus-omyl šlo o první LP u osvíceného Atlantiku. Jerry Wexler zázračnou zpěvačku odvezl do legendárního Fame Studia v alabamském Muscle Shoals a obratem ruky se zrodila legenda. Vedle titulního snímku obsahuje LP nahrávky Reddingovy Repect (Ár-í-es-pí-í-sí-tý…, sólo na tenora King Curtis), nebo Save Me. Padesát let lapáme do dechu.

 

Výjimečné řadovky
Od dalších zavedených jmen ale také přicházela roku 1967 poctivá práce. The Byrds například udělali podle mnohých svou nejlepší desku Younger Than Yesterday, o níž kritik Melody Makeru napsal, že pokud nad ní ohrnete nos, jste „nejen blázni, ale navíc hluchý“. Příslušníci kalifornského hejna Jefferson Airplane vydali „dvojku“ s dobově příznačným titulem Surrealistic Pillow (obsahovalo žebříčkový song Somebody To Love). Bluesový kytarista par excelence Albert King ve spojení s kapelou Booker T. & M.G.’s vydal LP Born Under A Bad Sign, z něhož desítky let čerpají inspiraci a poučení další generace. James Brown: Cold Sweat – je třeba něco dodávat? A Donovan, Vladimírem Mertou později bohužel oprávněně označený coby „soudruh“, rozuměj: z rychlíku věci vidoucí západní komunista (roku 1967 jím ale ještě asi nebyl), měl báječné album Mellow Yellow. Na němž se mihl příští zeppelinovský John Paul Jones jako basista a aranžér. A zjednodušeně řečeno „psychedelický písničkář“, jedinečný Tim Buckley, předčasně zemřelý tatínek předčasně zemřelého Jeffa Buckleyho, dal k dobru druhé album Goodbye And Hello.

Milovníci bezslovného bluegrassování do alelujá mají pořád v úctě titul Strictly Instrumental nástrojových veličin (nebo vysočin?) Doca Watsona (kytara), Lestera Flatta (mandolína) and Earla Scruggse (banjo). A co můžeme čekat od Stevieho Wondera v sedmdesátkách, kdy ale stejně veškerá očekávání mnohonásobně přebil, naznačovala už deska I Was Made To Love Her. Minimálně dle dodnes dravě a moderně znějícího titulního songu.

Ke slovu ale roku 1967 přišla i muzika v nejlepším smyslu slova vyšlechtěná. Třeba albem Francis Albert Sinatra & Antonio Carlos Jobim, tedy spojením nonšalantního swingového mistrovství s brazilskou niternou muzikálností. V dokonalých smyčcových aranžmá teprve vloni zemřelého Clause Ogermana. Pro zvědavce: rodáka z hornoslezských Sudet, odkud jeho rodina utekla před Adolfem za moře a Claus pak celé dekády orchestroval desky těm nejnáročnějším, až po Dianu Krallovou a Danila Pereze.

Ještě něco? Tak dobře. Druhou a třetí desku v neoposlouchatelném kvintetu se Shorterem, Hancockem, Carterem a Williamsem, tedy Miles Smiles a Sorcerer, vydal roku 1967 Miles Davis. Jde o absolutní vrcholy moderního jazzu. Bytostně neposedný Miles se však nedlouho poté začal intenzivně zajímat o elektrické instrumenty, sčuchával se s Hendrixem a plánoval s ním kapelu. To je ale jiná kapitola.

 

Ztráty a co za pecí

Roku 1967 zemřeli meziválečný velmistr boogie woogie piana Pete Johnson, Dylanův guru a lidový bard Woody Guthrie, jazzový novátor a věrozvěst lásky mezi všemi bytostmi na planetě John Coltrane, teprve čtyřicetiletý. I akustický bluesman J. B. Lenoir, o jehož odkaz se pak zasloužil John Mayall i režisér Wim Wenders. Odešla také Ida Coxová, veteránská černá vokalistka a autorka songu Nobody Knows You When You’re Down And Out. Který znal od skupiny Spencer Davis Group s tehdy mladinkým Stevem Winwoodem u mikrofonu i za pianem Michal Prokop. A zpívá ho shodou okolností už také půlstoletí.

Neboť především za skvěle provedené Nobody Knows… získal Prokop, frontman kapely Framus Five, cenu coby nejlepší mužský vokalista na 1. československém beat festivalu, který proběhl v pražské Lucerně těsně před Vánoci 1967. Kategorii kapel vyhrálo rovněž zaslouženě bratislavské trio Soulmen Deža Ursinyho. Tehdy instrumentálně nejzdatnější česká kapela The Matadors, jež asi mohla zasáhnout do poněkud absurdní soutěžní části (akci holt pořádali svazáci, soutěžemi doslova vykovaní), právě dlela na angažmá ve švýcarské tančírně, aby si vydělala na lepší nástroje a aparaturu. Jinak co se muziky týče, nebyl tuzemský rok 1967 zvlášť převratný. Ale už to, že mohl festival mániček pro máničky vůbec proběhnout, cosi signalizovalo.

S čímž nepřímo souviselo dění nehudební. V červnu způsobilo doslova skandál několik řečníků Sjezdu spisovatelů (Ludvík Vaculík, Ivan Klíma, Václav Havel, Pavel Kohout), důsledkem byl pozastavený týdeník Literární noviny. V říjnu policie zakročila proti studentům z kolejí Strahov, kteří si stěžovali, že se v původních ubikacích pro spartakiádní cvičence skoro vůbec nesvítí a netopí, s takřka stejnou brutalitou jako dvaadvacet let později na Národní třídě. O dnes pozapomenutém excesu existuje výmluvný půlhodinový filmový dokument Jana Němce.

 

Božka, nic neber!

A zrovna, když probíhal onen beatový festival, se konalo zasedání Ústředního výboru KSČ – každá skupina obyvatel měla prostě to svý. A tam byl nebývale ostře kritizován první tajemník strany a zároveň prezident Antonín Novotný. Mimo jiné, anebo zástupně, pro kumulaci funkcí. Zejména od slovenských soudruhů. Jež totiž Novotný výrazně nakrkl už v létě, když přikázal manželce okřídlenými slovy „Božka, nic neber“ odmítnout dary od Matice slovenské, arogantně nasedl do šestsettřináctky a vůbec se vůči „bratiam“ choval během své návštěvy jako holomek.

Nyní se i za to do Novotného opřel hlavně šéf slovenských komunistů, širší veřejnosti prakticky neznámý Alexander Dubček. Vášněmi nabité plénum však bylo přerušeno. Neb některé soudružky žádaly jít domů, aby stihly napéct na svátky. To není vtip, ale historická realita. Pokračovalo se tedy až po Novém roce. Proto se události, na níž byl Novotný nucen vzdát se nejvyšší partajní funkce (do jara pak ještě zůstal prezidentem) a nahradil jej v ní onen Dubček, říká v učebnicích Lednové plénum.

Tedy roku 1968. Ve světové muzice také silném. Viz bílé dvojalbum Beatles, rovněž double Electric Ladyland Hendrixe, We’re Only In It for the Money od The Mothers of Invention. Van Morrison přišel s Astral Weeks. A pět armád do Československa. Kde se teprve zvolna začínalo poslouchat loňské „banánové album“ Velvetů. A ne každý si s ním hned věděl rady.

Nicméně jméno tehdy v Československu spíš neznámé kapely skoro jistě přivedlo daleko později Václava Havla k označení jiného dějinného převratu. Ačkoliv si občas někdo ještě dnes povzdechne nad tím, jestli nemohl proběhnout přece jen o něco méně sametověji. Ale pan Václav byl přece založením pořád blízko ideálu roku 1967. Love and peace.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *