„Když pomyslíš na Lush, vybaví se ti dráždivá, ostrá zeleň a rozzuřený purpur prvního alba Throwing Muses a dekadentní hysterie The Associates a jejich ,Sulk‘. Lush však přinášejí bledší, průsvitné a mléčné zabarvení.“ Simon Reynolds (Cocteau Twins)
„Jsou nejlepším souborem nahrávajícím u 4AD.“ Robin Guthrie (Cocteau Twins)
V Anglii se říká, že každá dívka, která chce hrát v rockové kapele, musí zaujmout buď svým půvabem nebo musí být opravdu dobrá muzikantka, aby se jí prominulo to, že je holka. V tom případě budiž čtyřčlenné smíšené skupině LUSH, označované někdy jako „londýnská odpověď na Throwing Muses“, vskutku všechno prominuto.
„Nikdy jsem netoužila vypadat jako ženy z Vogue. Nepotřebuji se kvůli tomu vyholovat v podpaží, ani být vysoká pět stop a deset palců, ani mít dlouhé nohy. Pokud je člověk dost cílevědomý, může změnit představu lidí o tom, jak má vy padat ženský půvab. Prostě chceme vypadat jako Lush a já chci vypadat přesně tak, jak vypadám.“ Miki
Všechno to začalo již před více než třemi roky v malém obskurním klubu Falcon v londýnské čtvrti Camden Town, kde jednoho dne vystoupila naprosto neznámá skupina s prapodivným názvem Lush. Nikdo ze skupiny vám do dnes neřekne, co to jméno vlastně znamená – významů je ovšem hned celá řada: „bujný, plodný, bohatý, exkluzívní, květnatý, šťavnatý, čerstvý“ anebo také „těžký pijan, flám, chlast“. Коneckonců Lush mají pověst kapely, která přichází první a odchází poslední z každého večírku…
Autorské jádro Lush (původně se měli jmenovat Baby Machine) tvořily dvě holky – porcelánově krásná zpěvačka a kytaristka s červeně obarvenými vlasy Miki Berenyi (po otci napůl Maďarka, po matce napůl Japonka) a černovlasá kytaristka Emma Anderson. Obě nerozlučné kamarádky od dětství a zároveň také vegetariánky, které v šestnácti letech psaly fanzin Alphabet Soup, jenž si – přestože vyšlo jen pět čísel – získal pověst nejobscénnějšího plátku široko daleko v celém Londýně. Obě dívky v Lush ještě doplňovali dva kluci: baskytarista Steve Rippon a bubeník a velký ctitel punk-rocku Chris Acland. Na koncert Lush ve Falconu vyšla tehdy vcelku pochvalná recenze v Melody Makeru, která skupinu povzbudila natolik, že začala obcházet gramofonové společnosti se svou nahranou demokazetou. Na doporučení kytaristy Cocteau Twins Robina Guthrieho si Lush šel poslechnout i šéf 4AD Records Ivo Watts-Russell, ale kapela mu připadala naprosto příšerná, a naopak okamžitě podepsal smlouvu s jejich předskokany Pale Saints, kteří ho zaujali svou podzimní, křehkou psychedelií. Za Lush se však postavil Howard Gough (dnešní manažer skupiny). Šéf 4AD se na ně za čas šel podívat znovu a uznal, že kapela na sobě za tu dobu neskutečně zapracovala a její kvality jsou natolik dobré, že i s ní může smlouvu podepsat…
„Především nechceme, abychom byli přijímáni jako většina interpretů nahrávajících pro 4AD. To znamená, že nechceme, aby nás považovali za nadšené studenty, kteří si umínili uskutečnit své chorobně přemrštěné ambice v hudbě. To my nejsme!!!“ Miki
Lush debutovali v roce 1988 minialbem SCAR. Šest pozoruhodných skladeb na desce přineslo „zlaté vlnobití kytarové hudby s křehkým a jemným hlasem Miki“, který zněl až neskutečně svěže a čistě. Už tato deska jasně ukázala, že se Lush patrně zařadí mezi nejéteričtější představitele kytarového křídla u 4AD. Jejich hudba se totiž rozprostírala nejen mezi tvorbou My Bloody Valentine, Throwing Muses a Jesus And Mary Chain, ale především lehounce stoupala až do andělských sfér zvuko- L U S H – SP malebných kytarových obrazů Cocteau Twins, které jako by orámovalo hlasité burácení Sonic Youth. Scar produkoval R. Guthrie a jeho rukopis se na něm opravdu výrazně projevil. Následující EP MAD LOVE (1990) jen potvrdilo do Lush vkládané naděje. Přineslo totiž i čtyři neobyčejně sladké, třpytivě průzračné a krásně rozechvělé (ale přitom i přímočaré a razantní) skladby, které jako by potvrzovaly slova Miki Berenyi, jež jednou prohlásila, že „Lush existují ve vakuu“, a tudíž nikoliv na této planetě. A pak už šlo všechno jako v po- | hádce: Lush se stali miláčky hudebních týdeníků (Miki: „Jsme nejnenáviděnější kapelou v Londýně, protože někteří lidé si myslí, že nás stvořil tisk“), začaly přicházet nabídky na koncerty ve velkých renomovaných sálech a nakonec skupina odjela s Cocteau Twins na společné turné do Kanady a Spojených států… Maxisingl SWEET AND LIGHT pak už jen předznamenal debutové album Lush nazvané GALA, které vyšlo koncem roku 1990 a bylo pojmenované podle manželky Salvatora Dalího.
„No, nejsou tam zvlášť šťastné písničky. Jsou to písně o neschopnosti vyjádřit sebe sama, životě bez bolesti, o lidech. které nenávidíme, nedostatku komunikace, nenávisti ke svému tělu, touze zničit se.“ Emma
Album Gala zní zhruba tak, jako kdyby Cocteau Twins hráli punk. Patnáct skladeb na této nezvykle vyrovnané desce stahuje do jednoho celku obsah předcházejících maxisinglů… i minialba. Na přání R. Guthrieho se na něm setkáváme i se dvěma remixy (Throughforms, Scarlet), ovšem asi největším překvapením desky je cover-verze skladby Hey Hey Helen od Abby. („Něco z Abby se nám prostě líbí. Emma byla dokonce kdysi členkou jejich fanklubu, ale naštěstí ji to už přešlo“.) Obě dívky se při psaní skladeb vzácně doplňují: Zatímco Miki skládá razantnější, prudší a tvrdší písničky, Emma vymýšlí jemnější, křehké melodie. Charakter jednotlivých skladeb pak ještě podtrhují (nebo s ním záměrně kontrastují) i značně odlišné polohy zpěvu: Slyšíme tu hlas žensky něžný (Deluxe, Downer), zasněně éterický jakoby z jiné galaxie (vynikající Scarlet, Sweetness And Light), prodchnutý holčičím půvabem (Hey Hey Helen), ale zazní tu i přidrzlý neromantický projev šlapky z ulice (Baby Talk, Bitter). O Lush se v té době právem psalo, že „jsou čímkoliv na světě, čím chcete, aby byli: Procházkou v parku, polibkem po setmění, slunečním světlem odrážejícím se na hladině Temže při soumraku…“
V souvislosti s poněkud exhibicionistickými výroky všech čtyř členů Lush, kdy zejména obě dívky používají slovnÍk hodně vzdálený jejich křehounké kráse (především Miki mnohem častěji říká „Do prdele s tebou, ty bastarde“ než „Mám tě ráda!“), novináři při rozhovorech se čtveřicí často narážejí na otázku poněkud perverzních textů kapely, jež jsou plné podivných sexuálních představ. Avšak Miki to vysvětluje: „Není pravda, že vše, o čem zpíváme, se točí kolem dráždivých témat, ale nám prostě nejde psaní hezkých písniček. Mimo Scarlet a Hey Hey Helen asi na repertoáru nemáme nic opravdu hitového. Náměty skladeb se objevují velmi přirozeně, jsou projekcí našich tužeb, snů (i těch ,mokrých‘ – nebudeme přece zakrývat, že je máme) i opravdových událostí. V zásadě to jsou takové cynické historky, např. o ztrátě panenství. Pro mne to byl jeden z největších problémů raného mládí. Spřádala jsem v souvislosti s tím řadu plánů. Nakonec jsem se rozhodla na výletu do New Yorku – a problém se vyřešil sám. V nočním klubu jsem poznala kluka, o němž jsem si hned pomyslela, že bych chtěla, aby to byl on a … strávili jsem tu noc spolu. Máma mi vždy opakovala, abych s tou událostí nespojovala příliš mnoho nadějí, protože mě může potkat zklamání. Ale na každý pád jsem od něj odešla v šest ráno, a ještě jsem mu, když byla příležitost, štípla náprsní tašku a hodinky, aby si mne alespoň trochu zapamatoval…
V loňském roce vydali Lush dvě EP – vynikající BACK SPRING (zaujme tu fantastická skladba Fallin’ in Love) a podmanivé FOR LOVE, jejichž obsah tvoří opět základ jejich druhé, na konci roku 1991 vydané dlouhohrající desky nazvané SPOOKY – aneb „blažené spršky nebeských slz andělů“, jak album nazval New Musical Express. Deska sice není již tak „sféricky“ expresivní jako debut, zato je však postavena na křehkých a neskutečně melodických, okouzlujících kytarových motivech a líbezných dívčích dvojhlasech Miki a Emmy. Na Spooky (produkce kdo jiný než R. Guthrie) nejsou slabá místa – desku otevírá skvělá „cocteauovka“ Stray. Neopakovatelný Nothing Natural Je úchvatný, „kytarový pop kosmického věku“. Vedle výtečných skladeb Covert, Superblast anebo citem přetékající Untogether je pak skutečným skvostem alba závěrečná zvonivá skladba Monochrome, která krásně „bolí nenaplněnou touhou“. Spooky, jak se zdá, je možná ještě barevnější a zasněnější deska než debutové album Gala… „Všechny moje sny jsou ošklivé, ale zlé sny jsou stejně lepší. Hezké sny způsobují po probuzení takové zklamání…“ Miki
Po natočení této desky opustil kapelu zakládající člen Lush baskytarista Steve Nippon, který odešel do Irska psát knihy (Steve společně s Chrisem a Miki studoval anglickou literaturu na North London Poly). Obavy z rozchodu kapely se však naštěstí ukázaly jako předčasné, protože jeho místo zaujal Phil King, který dříve bubnoval u Primal Scream. V současnosti jsou Lush na velkém celosvětovém turné, které končí v únoru 1993 a během něhož absolvují řadu koncertů v Anglii, Irsku, kontinentální Evropě, USA, Austrálii, Japonsku, Jižní Americe, Rusku… Kéž by tito „jezdci na okřídlených chromových koních, cválající po rozdrceném smaragdovém poli“ přijeli i k nám!