Francouzská producentka, DJka a hudebnice Barbara Braccini se v kruzích spojených s internetovou a klubovou post-ambientní scénou začala pohybovat v desátých letech. Realizuje se mimo jiné jako DJ Lostboi a Belmont Girl, největšímu ohlasu ale čelí právě s deníkově laděným projektem Malibu. V Česku se představila poprvé AV setem v rámci letošního Lunchmeat Festivalu.
Braccini sama mluví o Malibu jako o nejtemnějším ze svých projektů. Vyjadřuje se v něm skrze intimní sonické krajiny a táhlé syntezátorové plochy a přes zdánlivou jemnost se noří do obdivuhodné hloubky.
Vanities jsou autorčinou debutovou dlouhohrající deskou. Podobně jako ve své dosavadní tvorbě se i zde drží tlumené elektroniky, minimalistických harmonií a snově éterické povahy zvuku. Pracuje s terénními nahrávkami a jejich vrstvením, oproti předchozím počinům ale ubírá na efektech a tvaruje zvuk do podoby bezrozměrné plující hmoty. Celým albem prostupuje jednotný pocit bezčasí.
Přes zmíněnou neuchopitelnost má nahrávka jasné dělicí čáry a lze v ní sledovat pohyb a gradaci. Od pomalého ponoření do hlubiny zvuku v otvíráku Nu se přelévá v rozsáhlejší kompozici A World Beyond Lashes a eskaluje v So Sweet & Willing, kde se autorčin hlas poprvé stává artikulovaným a přibývá také part cella. Braccini střídá dlouhé a krátké stopáže, dvě skladby plní roli interludií spojujících závažnější kusy. Pomyslné vrcholy alba pak tvoří Spicy City a Lactonic Crush. První z nich pracuje s urbanistickými samply a ohledává něžné nuance v agresivním hluku velkoměsta, druhá skrze mohutně pulsující elektroniku a tajemný šepot příjemně uhýbá od nálady první poloviny desky.
Vanities svým názvem odkazují k pomíjivosti, nejsou ale prvoplánovým povzdechem nad marností světa, spíše tichým apelem na křehkost emocí a důležitost instrospekce. „Myslím, že na poslech mé hudby se musíte nacházet ve velmi specifickém stavu mysli, nejde ji poslouchat náhodně,“ vysvětluje Malibu. Její nejnovější deska je důkazem toho, že stojí za to se do takového stavu dostat.
Alžběta Sadílková