Post-punk, to nejsou pouze odsekávané špinavé kytary, hutná basa a štěkavý nebo hluboký mužský vokál frontmana. Čtveřice Mandy, Indiana z Manchesteru staví svou hudbu na výrazné rytmice, samplech, hlukových stěnách a výrazném vokálu zpěvačky Valentine Caulfield. A i když je v jejich hudbě hodně kytar, většinou jejich linek zní spíš jak zvuk tryskových motorů nebo brusných kamenů. „Přijímám chaos,“ prohlásil nedávno v rozhovoru pro NME kytarista a producent Scott Fair. A opravdu. Vedle skladeb s plus minus tradiční stavbou nabízí dlouhohrající debut položky jako Mosaick nebo Iron Maiden, které zní jako náhodný výsek jamu kvarteta ze zkušebny. Včetně, slušně řečeno, hrubého DIY zvuku. Oproti tomu desku otevírá instrumentální Love Theme postavena na bublavém syntezátoru a atmosférou nás přibližuje do euforických tanečních devadesátek. Jenže to je pouze jeden střípek z barevné, chaotické mozaiky alba. Následující skladby Drag (Crashed) a Pinking Shears připomenou intenzivní atmosférou první alba švýcarských The Young Gogs pouze s tím rozdílem, že vokál Franze Treichlera vystřídá podobně naléhavá Valentine. Ta je také na rozdíl od frontmana Švýcarů výrazně angažovanější. V Pinking Shears prohlašuje (ve francouzštině): „Už se nechci probouzet, když necháváme utonout lidi ve Středozemním moři.“ Její viscerální přednes zajišťuje, že každý verš dopadne jako úder na solar. K tomu připočtěme hlukové úkroky stranou, taneční momentky s výrazně zkreslenými syntetickými linkami a rockově punkové momentky se syrově osmdesátkovým feelingem. Není divu, když hudební publicisté přirovnávají svobodomyslný sound čtveřice k podobně nezařaditelnému rukopisu Psychic TV. Kapela názvem desky naznačuje, že má představu o cestě, na kterou se má vydat. Prozatím jim můžeme pouze důvěřovat, protože intenzivní vír výpadů všemi možnými směry má prozatím spojnici pouze v intenzivní, vše pohlcující atmosféře.