aneb Flétny světoběžnicky vábí folk a jazz, ale také se potkávají s improvizací. Jsou muzikanti, kteří se až úzkostlivě drží nejenom svého nástroje, ale i hudebních mantinelů, které si (jednou provždy) vymezili. K těm očividně nepatří flétnista MARK ALBAN LOTZ.
Narodil se 12. června 1963 v Tübingen v Německu a vyrůstal v Bonnu (opět v Německu), v Bankoku (to už v Thajsku) a Kampale (což je pro změnu v Ugandě). V jeho dětství a mládí (v rodině otce žurnalisty) tkví zřejmě základ světoběžnictví, které ho v dospělosti hudebně opanovalo. Předtím ovšem předcházela léta studentská, když si byl oblíbil zaslíbenou flétnu v sedmnácti, což je tak věk pro první lásku, která ovšem pro něho nebyla a není nestálá. Studoval tudíž jazzovou hudbu na konzervatoři v Hilversumu a klasickou hru na flétnu na Umělecké škole v Amsterodamu (jak vidno, přesídlil do Nizozemí), ale ke studiu etnologie se přemístil do Berlína, odkud si pro další výuku, tentokrát privátní, zaletěl do Los Angeles a do New Yorku, avšak indickou hudbou se už zase zabýval na rotterdamské Codarts. Čímž se ocitáme téměř v současnosti, neboť se psal rok 2009. A do té téměř- současnosti patří, že se s Albanism Quartetem proflétnoval na jazzové soutěži v Karlových Varech (Česká republika nemohla přece ve výčtu zemí, které tak či onak ovlivnily jeho kariéru, chybět) až do finále. Těch ocenění pak bylo víc, například na Middelzee Festivalu.
Uvádím-li, že Lotz je flétnista, musím i tento údaj rozvést. Hrává totiž na pikolu, na flétnu koncertní, altovou, basovou, pvc kontrabasovou či preparovanou, ale také na flutofon a na indickou flétnu bambusovou, jak kdy a při jaké příležitosti. Podobně rozlehlý by mohl být seznam formací, s nimiž koncertuje a nahrává desky, ať už v nich hraje prim nebo v nich zastává roli doprovodnou. Výsostné postavení mezi nimi má samozřejmě Lotz of Music s měnícím se obsazením a tím pádem i proměnlivým zvukem, založeným někdy víc na souznění s (občas preparovaným) klavírem nebo akustickou basou či violoncellem, každopádně si však hodně notujícím s hutnými bicími i rozmanitými perkusemi (Michael Vatcher anebo Alan „Gunga“ Purves), základní moderně jazzové ladění tu však přetrvává. Ne vždy: Bite! se poněkud vymyká – jde o experimentálně pojatou „podvodní“ muziku, ryze holandsky humorně akcentovanou. Navíc toto kvarteto kooperuje s hudebním divadlem Soapera. Vedle flétnového jazzového tria, standardního kvarteta s mainstreamovým zahleděním či Global Village Orchestra (world music) bychom neměli opomenout spolupráci s moldavskými kolegy (Moldavia Calls), postavení sólisty na kontrabasovou flétnu v Dutch Flute Orchestra a neustálé umanutí afrokubánským folklórem, který od samých začátků nejvíce vzbuzoval zájem publika. V současné době pak ho přitahuje Istanbul a spolupráce s tureckými improvizátory, jako je laptopový hazardér Korhan Erel, Umut Caglar, všudypřítomný rychlopalník s elektrickou kytarou a další.
Z nejrůznějších kalibrů pocházejí však i soubory, ke kterým se Lotz rád přimyká – od jazzově popových vokalistek BB Connected přes excitaci kubánského venkova (Estralla Acosta’s Guajira) nebo smísení indické klasiky s jazzem (Vistar) po bizarní Zuiderzee Orkest a volnou improvizaci, jak jsme ji mohli sledovat v utrechtské koncertní anabázi u-ex(perimental). V tak roztodivné směsici stylů si Lotzovy flétny našly dostatek prostoru pro sebevyjádření.
Když se Lotz zamýšlel nad otázkou, kteří velcí mistři ho nejvíce ovlivnili, vyjmenoval je: Duke Ellington, Miles Davis, Hari Prasad Chaurassia a Lazaro Ros. Avšak vyrůstal v rodině, kde byla ohromná kolekce vinylových i šelakových desek, jeho otec měl „eklektický vkus“, a tak domácností znělo všechno možné od Louise Armstronga přes Mahavishnu Orchestra až po Cecila Taylora, což nezůstalo bez vlivu na syna. Ten však si pamatuje, že první album, které si sám koupil, se jmenovalo Spectrum a skvělo se na něm jméno Billyho Cobhama.
A kdy se rozhodl pro dráhu hudebníka? „Když jsem slyšel hrát Michaela Heupela.“ S kterými improvizátory se učil ovládat svobodný projev? „Byli mezi nimi například trombonista Johannes Bauer, bubeník Han Bennink a basista Vitold Rek.“ Co považuje za svůj osobní přínos soudobé hudbě? „Že vytvářím most mezi bebopem a současnou klasickou hudbou a že bořím hranice s hudbou jiných kultur.“ A v jiné konfesi: „Že usiluju o novou dimenzi pro flétnu v rámci tradice a historie jazzu a improvizované hudby. A že se snažím osvobodit jazz a improvizaci z jejich někdy stísněného horizontu.“ Zní to nadneseně? Kdyby si hudebníci nekladli nadnesené cíle, asi by ničeho nedosáhli. Buďme konkrétnější alespoň v několika příkladech.
Alba amsterdamské skupiny Lotz of Music se značně vymykají z okruhu kubánské world music, která Lotze ne-li proslavila, tak alespoň učinila známým v okruhu příznivců této hudby. I když ne úplně: deska Blues for Yemayá, kterou recenzent Fly Magazine ohodnotil jako velice jazzovou, velice kubánskou a velice africkou, má na titulu uvedeno, že ji nahrála skupina Lotz of Music in Havana. Přejděme však k těm odlišným…
Pum’kin Diaries obnáší, jak praví anotace, pouhou třetinu z repertoáru formace, jak jej prezentovala při čtyřdenní stáži v amsterodamském divadle Pompoen v roce 2002. Je to snůška nejrůznějších přístupů s očividně záměrně neobvykle komponovanými vstupy, které se jeví jako předehry pro mistra fléten, jsou však zároveň brilantně rozehrány triem úderného i filigránského pianisty Marka van Roona, Erica Surmeniana s hutným kontrabasem a precizně metronomizujícího perkusisty Michaela Vatchera (mimochodem Američana, který se jako Lotz domestikoval v Holandsku). Repertoár bychom mohli charakterizovat jako směřování od revokované tradice po hypnotizující modernu, je totiž značně různorodý – od Sonnyho Rollinse (výtečně zahrané Oleo) přes Ornetta Colemana či Lee Konitze až po Boba Dylana, aby mohl Lotz ukázat všechny své kumštovnosti, nejpozoruhodnější však je Lotzovo Pygmy Lounge, dramatizující záznam hovorů, výkřiků a postřehů z pygmejské vesnice za průtrže mračen. Hudba tu nejenom s vypjatou situací souzní, ale dodává jí určitou prekérnost a podmalovává vzrušení a obavy.
Album Pendant La Nuit neboli Night Music, na jehož titulu je nezávisle uvedeno jak jméno flétnisty, tak označení Lotz of Music, sice podobně sází na rozmanitost, osciluje však mezi jemně popovou jazzovostí a folkově naladěnou komorností, střídá jemnou melodičnost až s rozkošnickou zvukomalebností, přičemž klade důraz tu na zadumanou basu Erika Surmeniana, jenž tu jediný z původního obsazení setrval, tu na hutnou podestýlku bubeníka Frederika Jeannea, jindy zase na zvonivý i preparovaný klavír Edwina Berga nebo rošťácké extravagance perkusisty Alana „Gungy“ Purvese, ke všem se však po úvodních tónech skladeb záhy připojuje Lotz s takovou či onakou flétnou, která se k partnerům hodí, a ovládne prim. Těch šestnáct čísel, která na albu najdeme a pod nimiž je Lotz podepsán i autorsky (někdy za přispění některých z kompliců), mi ani nepřipadá jako výslovné skladby, spíše souzní dohromady jako částky jednoho hudebního proudění, přerývaného, rozmanitého i protikladného, místy jaksi kradí vokalizovaného, nicméně navazujícího na sebe bez zřetelnějších zakončovaček, přelévajícího se z kovbojské hravosti do zahleděné snovosti, z cingrlátkové pozlátkovosti do rozesmáté bossa novy. Je to šťastné album, lákající k neproblematickému poslouchání, aniž snižuje hráčský výkon či hudební kvalitu.
Takřka bezbřehou inspirací je pro Lotze a pro jeho opět proměněné Lotz of Music moře a ryby v něm na albu Bite! Vějířovitě na devatenáct dílků členěná „podvodní hudba“ je vzdouvavě mnohotvárná, vláčně melodická i zaumně odcizovaná, plná variabilního vlnění, neobvyklá, razantně přílivová a hned zase zalykavě odlivová. Alan „Gunga“ Purves, který opět jediný z předchozího obsazení setrval, kouzlí se vším možným, co mu přijde pod ruku, je zupácky úderný, až údernický, zvonkově prostopášný, ale také hračičkářský, až cingrlátkový, k čemuž především přispívá jeho vlastní nástroj, zvaný brim bram, obsluhovaný nejen paličkami, ale i prsty. Albert van Veenendaal, ostatně i autor závěrečné skladby This Fish, preparuje struny svého klavíru rovněž vším možným od papíru přes kolíčky po kovové zarážky, čímž dociluje zcela specifického zvukového zabarvení. Novým prvkem je violoncello Lysandera le Coultreho, vláčné, až ohebné, vzlínavě útočné i naopak mírumilovně uklidňující. Spolu s těmito hráči, z nichž se tu každý dostane ke slovu v sólových miniaturních extravagancích, a nad nimi i proti nim rozviřuje Lotz kaskády nejrůznějších přístupů od štěkání, vlnění, chrounění, výskání, konejšení až po táhlé tónové skrumáže a minstrelské lahodění, prostě lebedí si se svými flétnami ve všech myslitelných polohách, také on občas svoji flétnu zapreparuje, tu cigaretovým papírkem, tu korkem. Flexibilita, dynamičnost, invence a harmoničnost prostupují dialogy i vícehlasy. Občasná repetitivnost zadržuje záměrně vzruch proudění, aby tím více vynikly další proměny a neobvyklosti od harašivosti po splývavost, od medúzovitého vlání po rejnokovité klaunství či plejtvákovou sirénovost (čímž nemíním adresnost jednotlivých peripetií, nýbrž celkové vyladění). Lotz se zmiňuje o tom, že v rámci prezentace holandského moře a jeho havěti poskytuje místo i nizozemským skladatelům, jako je veleznámý Ernst Reijseger, avšak převahu motivů, kompozic i zvukové ambaláže má opět on. CD, na kterém nemůžeme dost docenit jeho zvukovou plnost a hutnost, vzniklo na základě multimediálního projektu, kombinujícího video s hudbou, což musí být obzvlášť působivé. I tak je to deska, která může být obehrávána stále dokola, a vždy v ní najdeme další a další překvapovačky.
Ze zcela jiného kadlubu je Istanbul Improv Sessions May 5th, které pod svým „velením“ nahrál v květnu 2010 v tureckém Deneyevi studiu. Ambaláž desky sice opět zdobí ryby nevídaných tvarů, ale obsahem je volná improvizace s istanbulskými muzikanty. Istanbul je totiž jedním ze světových středisek improvizované hudby, a to sem zřejmě muže s pikolou a několika flétnami, včetně té preparované, přilákalo. Jeho spoluhráči při onom střetnutí byli všudybylský Umut Caglar s elektrickou kytarou, který je na šesti z deseti hudebních táček nepřeslechnutelný, klarinetista Alexandre Toisoul, proplétající umně tóny svého nástroje s Lotzovým, trumpetista Can Ömer Vygan, který vytvářel jakousi klenbu či nadstavbu nad ostatními, kontrabasista Michael Hays a bubeník Florent Merlet, kteří dovedli podgejšlit výpravy druhů neokázale, nicméně podnětně. Co je pozoruhodné: známe turecké improvizátory a jejich až zběsilé, horečné vystupování. Pod Lotzovým vlivem se zcela umírnili až na jeden moment, kdy se zmátořili k dost ojedinělému hromadnému výtržnictví, jinak proud jejich postupů plyne spíše zámlkovitě, hledačsky, vstupují do své souhry ohleduplně, prolínají se zlomkovitě, poskytují flétnistovi prostor, aby nad jejich jemným i cirkulárkovým zvučením motýlovitě poletoval, sypal tóny anebo jen výkřiky dle libosti – až po závěrečný Soroaster, kde už to nevydrželi a zahartusili si i hlasově. To vše se děje v duetech, triích, kvartetech či celosouborově, a tím právě je vyvolána ona kýžená různorodost.
Lotz má před sebou zřejmě rozcestí a rozhodování, kterým směrem se ubírat dál: worldmusic, jazzově laděná potpourri, anebo improvizace. Zdá se, že ta ho v tomto okamžiku láká nejvíce. V dopise ze 16. června 2011 mi upřesnil, že ještě letos má vyjít Istanbul Improv Sessions May 4’th s kolektivem Islak Köpek a v příštím roce duo s Meinradem Kneerem u-ex(perimental), obé na Evil Rabbitt Records. Máme se na co těšit.
Diskografie:
T(w)o: Do – mostly harmless…! – GLM / Edition Collage 1994
Lotz of Music: Puasong Daffriek – Laika Records 1994
Michael Baird: On Remote Patrol – Sharp Wood Productions 1997
Lotz of Music: Le Coq Rouge / Lotz of Music Meets Batá Drums – Via Records 1997
Orquesta Azucaraba – Via Records 1998
Utrecht Deep Artment: Sirenians – Sharp Wood Productions 1998
Lotz of Music in Havana: Blues for Yemayá – Via Jazz 1998
Blue Moods with the Mark Lotz Quartet – Via Jazz 1999
Lis Harting: A Distant Place – Mr. D Music 2000
Zuco 103: Tales of High Fever – Ziriguiboom / Crammed discs 2002
Lotz of Music: Pum’kin Diaries – LopLop Records 2003
Global Village Orchestra: Globalistics – Lop-Lop Records 2003
Estrella Acosta: Alma Guajira – Estar Records 2003
Mark Lotz & Shango’s Dance: Cuban Fishes Make Good Dishes – Random Chanced
Records / LopLop Records 2004
Lotz of Music: Pendant la nuit – LopLop Records 2005
Alberto „Molote“ Muňoz: Nonstopdescarga – Caron’s Choice Records 2005
Raj Mohan, Kantraki: Contract Labourer – Pan Records 2005
A Fula’s Call, Mark Lotz Meets Omar Ka: Liingu – LopLop Records 2007
Giovanca: Subway Silence – Dox Records 2008
Konstantin Ruchadze: The Hymn Forever – Amsterdam Beyond Records 2008
Kamil Erdem Quartet: ODD Tango – AK Muzik Yapim Org. 2008
Sandra Mirabal & Jacob Klasse: Cadencia, Songs from Haiti and Cuba – Basta Music 2008
Mark Alban Lotz & Lotz of Music: Bite! –LopLop Records 2009
Ad Colen: Free – Sweet Briar Music 2009
Sandhya Sanjana: Random Access Melody – LopLop Records 2009
Giovanca: While I’m Awake – Dox Records 2010
Cachao Sounds: La Descarga Continua – Challenge Records 2010
Iman Spaargaren: Flow – Eyeman Music 2011
Mónica Triga: Espelho – Coast to Coast 2011
Konstantin Ruchadze: Around the World in Space and Time – Amsterdam Beyond
Records 2011
Mark Alban Lotz: Istanbul Improv Sessions
May 5’th – LopLop / re:konstruKt 2011